Všechno je jednou poprvé aneb Tady máš kapesník

Autor: René Melichar | 22.10.2020 o 8:00 | Karma článku: 5,32 | Prečítané:  232x

„Všechno je jednou poprvé,“ říkávali dospělí, když se nezkušený člověk blížil k nějaké obvykle zásadní životní události, ze které měl strach, hrůzu a nervy.

Nejspíš to mysleli jako: „Neboj se, budeš bohatší o další zkušenost,“ nebo ve smyslu: „O nic nejde, to dáš, my už to máme také za sebou.“ Říkali mi to, aby mě uklidnili, což se jim zrovna touto větou rozhodně nikdy nepovedlo. Na mě to dodnes působí spíš jako varování před nepěknostmi života, kterými chtě nechtě musím projít a získat z nich zkušenost, aby se ze mě stal plnohodnotný a světaznalý pán.

Musím říct, že každé moje poprvé přineslo mimo radosti z přežití i: „Aha, tak takhle je to tedy!“, což ovšem mnou bylo záhy zapomenuto… V každodenním životě tak zažívám přehršel svých „poprvé“. Je to malebný pocit, je to něco jako zmáčknout zakázané tlačítko, mám z toho úžasně lechtivé mrazení po celém těle, vyvolává to omamnou touhu po poznání už zase neznámého, je to ohromně silná droga.

A tak se jako správný feťák s chutí vrhám do každého poprvé, i když po mnoha letech pokusů tuším, že to jako obvykle bude průšvih, neboť moje „poprvé“ jsou neomylně buď „naposled“ anebo, jak jsem naznačil, se mi vytratí žádané poučení, pročež „poprvé“ zůstává „poprvé“ i napodruhé, napotřetí…

Moje úplně první poprvé mě poznamenalo na celý dosavadní život. Je to s ním jako téměř se všemi ostatními, nepamatuji si ho. Ani trochu. Bylo babí léto, půlka září, na stromech ztrácelo listí chlorofyl, proto se fotosyntéza nejspíš ukrývala někam do tepla a listy se barvily do všech možných barev, kromě zelené. Nemohl jsem se té podívané dočkat, a tak jsem svůj bezpečný úkryt opustil výrazně dříve, než bylo zdrávo – narodil jsem se. Určitě od té doby nesnáším pozdní příchody a jsem všude daleko před včasem, čímž ničím nejen svou ženu. Prý jsem pak nějaký ten týden bydlel sám ve skleněné budce s klimatizací, a snad proto mi nevadí být často sám bez potřeby s někým mluvit. Jen si to myslím, vážně jsem ve své paměti nedohledal ani útržek informace, která by mi měsíce poustevničení připomněla. Jediné nesmazatelné a nahmatatelné, co jsem si mimo vlastního života z toho podzimu odnesl, je díra od injekční jehly v žebru na levé straně mě.

První poprvé, které si vybavuji, se stalo v dubnu, dva a půl roku po netrpělivém vyjuknutí. Mám ho nesmazatelně vyryté do paměti, vůbec netuším proč... Modré šlapací autíčko, nebo spíš tříkolka s volantem. Jedno kolo vzadu, dvě vpředu. Zadní pohon bez řetězu. Tatínek mě táhne na provázku, jedeme někam děsně daleko, říkal, že za maminkou. Cestou jsem jí natrhal plnou hrst fialek, protože mě tatínek naučil, že květiny k ženám patří, a já tenkrát moc chtěl mamince nějakou krásnou dát! Plně se soustředím na řízení bezmotorového vozidla, aby nedošlo k nehodě, držím volant a fialky, z nichž se postupem času stává málo identifikovatelná voňavá hmota. Maminka vysoko v okně mává, dnešním odhadem ze třetího patra. Snažím se jí do okna podat své fialové pyré, ale nejde to. Bylo mi děsně líto, že si maminka moji kytičku nechtěla vzít. Místo toho pořád jen mávala. Ani ruku nenatáhla! Proč?! Moc jsem tenkrát plakal… a bylo mi úplně fuk, že jsem ještě nechápal základy geometrie, matematiky a fyziky a že se mi zrovna narodil brácha.

První zalíbení přišlo hned v úvodních týdnech první třídy základní školy. Aby také ne, mateřskou školku mi doma zapřeli, takže první bližší sociální kontakt s cizími lidmi se dostavil až v mých čerstvých šesti letech (jelikož jsem šel na základku o rok dřív. Jak jsem říkal, nerad někam chodím pozdě…), což nebývale zamávalo s mými dosud nepoznanými a neprobuzenými city. Byl jsem kvůli ní ve škole už od čtvrt na osm, pomáhal jí sundávat židličky z lavic a společně jsme připravovali třídu na vyučování a vychutnávali si příjemných chvil, kdy jsme mohli být spolu a sami. Myslím, že to bylo před Vánoci, kdy jsem se konečně osmělil a ve verších ji informoval o tom, že ji mám rád, k čemuž jsem na důkaz toho, že to myslím vážně, přidal vlastnoručně zabalené voňavé mejdlíčko. K naplnění našeho vztahu ovšem nedošlo. V pololetí totiž paní učitelka odešla do důchodu. Místo ní jsme dostali jinou, výrazně mladší, s hustými černými vlasy, malou bradavicí na nose a pěstěným knírem. Své emoce jsem nové paní učitelce nevyjevil ve verších, ani romantickým dopisem, a dokonce ani smyslnými pohledy do jejích temně černých očí. Úplně normálně jsem se ve třídě poprvé počural… Když se tak ohlížím zpátky, nabývám kousavého přesvědčení, že první třída tak zásadně ovlivnila můj další milostný život.  

Někdy ve druhé třídě jsem poprvé ochutnal čerstvě vytočený med a okamžitě se do té pomalu tekoucí hmoty zamiloval. Bylo to něco nadpozemského, jako polibek od víly, jen jsem to tenkrát ještě nevěděl, jelikož jsem ta vábivá a do záclony oblečená křehká stvoření znal jenom z pohádek. Včelař, který byl i pasákem ovcí a který bydlel nedaleko od babičky, se jmenoval pro včely i pro med příhodně – Vylít (Jen dodnes nevím, jestli jako vylétnout nebo vycmrndat, ale ono je to vlastně jedno, obojí se hodí). On byl zabalený do bílého včelařského skafandru, já měl na hlavě jen hnusnou manšestrovou kšiltovku, za kterou jsem se značnou část svého dětství hrozně styděl. Když vyndával z úlů plástve, říkal mi: „Včel se neboj, píchnutí je zdravé!“ Tak jsem se nebál a byl mockrát zdravý. O půl hodiny později mi přišlo, že už jsem dostatečně nesmrtelný a opuchlý, a začal před pilnými sebevražednými stíhačkami prchat… „Medové poprvé“ je jedno z mála, jež mi do mozku vytesalo zásadní poučení, které mě výjimečně a zatím neopustilo: „Nejnebezpečnější včela je beran!“ Měl zatočené rohy a nejspíš se mu nelíbil můj prchavý způsob života, a tak mě přizdil k zeleným plechovým vratům pana Vylíta.

Třetí třídu mám spojenou s první cigaretou. Byla hnusně zelená. Respektive já byl zelený, ona hnusná. Točila se mi hlava, v puse jsem měl jak po doutnavém požáru, nohy i ruce se mi třásly. Díky mnohým dalším pokusům v následujících letech jsem potupně zelenal mockrát, poučení se zkrátka ne a ne dostavit. A nedostavilo se. Celou tuhle anabázi jsem úspěšně překouřil až ve svých dvaceti letech na vysoké škole.

Když už jsem se upnul na školní třídy, pojďme do čtvrté, na její konec. Červen, blíží se prázdniny, je horko, slunečno, okluzní fronta má přijít až za pár dní. Myslím, že to bylo ve čtvrtek na počátku pozdního odpoledne. Ona se fakt svlékla! Poprvé jsem spatřil živou úplně nahou dívku! Tak vyjukaný jsem ještě nikdy nebyl! Mé dosavadní hodnoty dostaly na frak, nový smysl života se zdál být neotřesitelným. Jenže za všechno se platí, mělo možná znít tehdejší ponaučení, na které, myslím, každý občas rád zapomene. Už tenkrát mi blesklo hlavou, že ne vždy je cena adekvátní, protože mě to stálo oříškovou karamelu. Když já ji tolik miloval! (Tu karamelu). 

Pětka. První dopis ze zahraničí, z Itálie. Obsahoval velkou fotku s vlastnoručním podpisem Mario Andrettiho, pilota F1. Napsali jsme si o ni s bratrancem, který někde získal text zřejmě v angličtině (to jsme netušili), který jsme opsali a poslali to na adresu: Mario Andretti, F1, Itálie. Ano, někdy člověk zakopne o zázrak. Ten se stal i o pár týdnů později, když jsem si sám ve vaně plné horké vody sundal svou první sádru z ruky a kost mi i přesto srostla. Ovšem nestal se v únoru… Babička nejspíš tenkrát neměla nic lepšího na práci, a tak nás své tři vnuky (mého bráchu, bratrance a mě) pěkně oblékla, učesala a s dědou naložila do auta. Byla to kanárkově žlutá škodovka stodvacítka, což tehdy bylo běžné vozidlo. Musím říct, že na celém výletě mi to auto vadilo nejméně. Měl jsem na sobě naškrobenou bílou košili, která kousala úplně všude. To by také ještě šlo. Na košili mi nasadili maminkou vlastnoručně pletenou vestu. Tady už se při vzpomínce začínám trochu zadrhávat… Nahoře byla bílá. Směrem dolů přibývají proužky růžové. Dole je sytě růžová a je na ní velká bílá sova… Promiňte, musím si otřít slzy bolesti a hrůzy… V tomto stavu nás babička vyvlekla do divadla. Na operu. Ano, byl to pro mě kulturní šok. Rodiče doma poslouchali výhradně country, aspoň se tak mnoho let tvářili. Máminy nahrávky Beatles a tátovo Queeny jsem našel až mnohem později, když nebyli doma. Dodnes přemýšlím, z čeho jsem ten večer v opeře měl větší vyrážku – jestli z hlodavé košile, příšerné vesty nebo Verdiho Aidy. Ani tehdy nedošlo k poučení… Hezky se obléct nedovedu do teď. A k opeře, kterou mám teď opravdu moc rád, mě přivedla až moje první vlastní audiokazeta s nahrávkou koncertu Tří tenorů v Římě.

Jelikož jsem nepropadl, vítejme v šesté třídě! Je plesová sezóna. Ne, netančím, to ještě neumím a tanec mi zatím připadá jako velmi divný druh zábavy. Jsem ale díky tanci rodičů poprvé sám doma, jelikož jsem nemocný a bratra proto raději umístili k babičce. Co tak může puberťák začátečník s neplánovaně nabytou svobodou dělat? Nejprve jsem – možná jen tak ze sportu a pro jistotu – proslídil všechny schovky, kde by rodiče mohli ukrývat nějaké dárky. Co na tom, že je leden a že se vánoce ani trochu neblíží? Našel jsem to! Videokazety! Vytáhl jsem samozřejmě a neomylně ty zakázané. Ne, hanbaté tu nikde nejsou, ale to neva, dobrý béčkový horor je v mém věku mnohem lepší! Nebyl… Ležím v posteli s hlavou pod peřinou, jelikož se děsně bojím. Po půlhodině, kdy jsem našel dostatek odvahy, jsem s baterkou pomalu proslídil celý byt, abych nestvůru se sekerou, která žere malé děti, vystrašil a vyhnal. Těchto pokusů jsem spáchal asi sedm, jakýkoli i drobný hluk mě střelhbitě zase umístil pod peřinu, kde jedině je bezpečno. Zhruba v půl třetí ráno jsem strachy málem zešílel. Někdo se dobývá k nám domů! Zkouší odemknout. Bouchá na dveře. Jsem ve skříni. Pod peřinou. Vrahoun nepřestává. Potichu volám maminku. Už cítím, jak mi to svačí ruku. Zase bouchání… Nakonec to byli moji rodiče, kteří se vytancovali tak, že se v noci nemohli klíčem trefit do zámku. Po dvaceti pro ně dlouhých minutách hry na Jezinky a Smolíčka jsem jim otevřel… A co myslíte, poučil se? Ani náhodou. O mnoho let později jsem dělal nočního hlídače ve velkém hotelu uprostřed lesů. Pro zkrácení dlouhé chvíle jsem si pustil film „Osvícení“ s Jackem Nicholsonem. Ano. V noci jsem se pak málem umlátil vypůjčeným obuškem…

Několik následujících nočních můr vzniklých z „poprvé“ vezmu jen telegraficky… 

Ohavnou slizkou neokořeněnou ústřici jsem ochutnal a okamžitě vyplivl: „Fujtajxl! Vždyť to chutná jako slimák!“ Nějak mě to vyděsilo a drsně rozklepalo. Úplně stejně jsem si užil první „pořádný“ polibek s dívkou.

„Miluji tě, chtěl bych s tebou být,“ vyznal jsem poprvé doopravdy lásku jedné slečně na gymnáziu. Její odpověď jsem se dlouho snažil zapomenout: „Ani kdybys byl poslední na planetě!“

První sex. Teorie dovedená k dokonalosti. Příprava parfémem, příručkami, vynalézavými časopisy a dobrými radami od kdekoho. Ještě než se stačila svléknout, šel jsem se já převléknout. Bylo po všem. Tak rychlé jsem to nečekal… 

Poprvé jsem dospělý. Od rána se těším na gratulanty, mám připravené pohoštění. Taková sláva to bude! A byla. Výhradně soukromá. Na mé osmnáctiny všichni do jednoho zapomněli.

První den kameramanem v televizi. Jeden mozek na sedadle řidiče po autonehodě, útěk před rozzuřenými narkomany a zásadní rozhovor, který jsem nenatočil, neboť jsem zapomněl zmáčknout čudlík nahrávání. 

Poprvé běžím Běchovice. Poprvé jsem někde doběhl úplně, ale opravdu úplně poslední.

Je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc, ale naštěstí to mám tak, že každé nové „poprvé“ přebije ty ostatní, aspoň na chvíli. Minulý týden jsem okusil zatím poslední: Syn jde sám do školy. SÁM! 

Otvírá dveře, zavazuje si boty, pomalu odchází a máváme si na pozdrav. Zavírám dveře: „Cvak“. Jako by to byl startovní výstřel. Lehce na cvičišti… říkám si a ze včerejšího večera nacvičenými pohyby se snažím bleskurychle obléknout. Do půlnoci jsem se oblékal a svlékal, abych si to zautomatizoval, abych neztratil ani sekundu. Pečlivá příprava je zárukou úspěchu! Věci jsem si v půl jedné ráno nachystal tak, abych ušetřil každé možné zbytečné hmátnutí vedle. Tak proč tu nemám mikinu? A kde je bunda? „Kdyby sis to dával na stále stejné správné místo, nemusel jsi to teď hledat,“ přiznala se žena k nevyžádanému nočnímu úklidu.

Vypuštění desetiletého do školy bez doprovodu mě stálo několik týdnů taktických a diplomatických jednání s jeho maminkou: „Já vím, že je svůj, že se občas zapomene kdesi v myšlenkách a že pak nedává pozor… Ano, já vím, že zrovna tou dobou jedeš do práce a není problém ho do školy odvézt… Ale musíme na něj konečně naklást důvěru!“

Vybíhám o minutu a půl později, než jsem chtěl. Letím jak o závod za synem, který nesmí nic tušit. Nenápadnými přískoky a během v předklonu, abych se schoval za roští, ho doháním. Už ho vidím!

Moje žena kladla důrazný odpor, ovšem bez argumentů, jen nepěknými pohledy. Dřel jsem jako diplomatický kůň: „Nemůžeme z něho dělat nesvéprávného blbouna! Co by se mu mohlo stát? Cestou jsou dva přechody a ano, jednou přejde silnici mimo přechod… to dá! Upadne? No tak zase vstane. Pedofil za roštím? Tam už nejsou, jsou na sítích!“ Nakonec jsem slíbil, že se na pár dní stanu něčím mezi fízlem a Jamesem Bondem, že budu synka na cestě do školy sledovat a pak podám podrobné hlášení.

Dobře se rozhlédl a přešel bez úhony oba přechody. Ladný jako puma se prosmýkám kolem aut, schovávám se za strom. Teď ho čeká zkouška nejtěžší, přejít silnici bez přechodu! Dal to! Ovšem já málem ne. Autobus je zblízka fakt veliký a řidič nerudný… „Kdo je u tebe debil?!“  

Následuje dlouhý úsek lemovaný živým plotem, na kterém je neuvěřitelná spousta pavučin a ohromných nenasytných pavouků. Synek se bezdůvodně ohlíží, jeho tatínka to nepříjemně překvapilo, pročež se vplotil. S nechutnými pavouky jsem se bohužel rozloučil ve chvíli, kdy kolem procházela nějaká culíkatá holčička s maminkou. Podle vřískotu obou jsem pochopil, že někteří rodiče budou doprovázet děti do školy i na střední. Marné bylo mé sdělení směrem k té nervní paní, že jsem v tomto oboru naprosto neškodný a že sleduji úplně jiné dítě než to její.

Běžím, abych viděl a mohl hlásit. „Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest“ citovávala moje babička Jana Ámose, když jsem ji jako malý kluk popoháněl k rychlejšímu tempu. Nikdy jsem svou babičku neviděl popoběhnout. Nikdy! Ono to nejspíš ani nešlo, neboť bez hlavy připomínala dokonalé těleso vzniklé rotací kruhu kolem libovolného jeho průměru, takže by se namísto klusu kutálela. Vzpomněl jsem si na ni, neboť jsem si všiml, že jsem si ve spěchu nezavázal tkaničky. Naštěstí mi v tu chvíli nedošlo, co všechno by se mohlo stát, protože se to stalo. Ošklivě jsem si vymkl kotník, až se mi zatmělo před očima. Sedím na chodníku a bolestí tiše a nenápadně pláču. Kolem do školy spěchající rodiče s dětmi jsou mi fuk. Nemůžu se zvednout, dokonce mám chvilku pocit, že omdlím. 

Dětský hlas: „Tady máš kapesník,“ řekl soucitně a dodal: „Tatínku, nebudeme to říkat mamince.“ Den na to epidemiologové zavřeli i první stupeň základních škol. Naštěstí pro mě. Nemusel bych další cestu přežít…

 

P.S.: Dnes jsem poprvé po dlouhé době přišel pozdě do práce. Brzy ráno jsem si totiž poprvé zkusil dát místo své oblíbené kávy čaj. Ne, nemyslel jsem si, že bych se lépe probral. Chtěl jsem najít dírku. Přečetl jsem si totiž na internetu zásadní informaci, že astronauti na ISS našli v modulu Zvezda místo úniku vzduchu (tedy nejspíš nějakou dírku) pomocí pozorování sáčku s čajem. Zíral jsem na něj dobrých dvacet minut a nic! Někde jsem nejspíš udělal chybu. Pak jsem dalších několik později chybějících minut přemýšlel nad tím, na co ten sáček vlastně ve vesmíru měli? Doteď jsem totiž nikde nenašel, jak se dá ve stavu beztíže uvařit čaj v sáčku. Možná měli za úkol to vyzkoušet. Poprvé…

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

AUTORSKÁ STRANA PETRA ŠABATU

Pod Babišom sa rok pred voľbami prvýkrát kýve stolička

Vystrieda magnáta Pirát?

KOMENTÁR PETRA SCHUTZA

Na vakcínu sa musíme pripraviť, armáda nás nevytrhne

Predvedené chaosy varujú pred ilúziami a optimizmom.


Už ste čítali?