Můžeš za to! aneb jak jsem to zmáčkl

Autor: René Melichar | 10.9.2020 o 8:00 | Karma článku: 6,30 | Prečítané:  468x

Z bezpečné vzdálenosti pozoruji, jak tři sudičky, tedy moje žena, desetiletý synek a naše čerstvě dospělá dcera, stojí u záchodové mísy a koukají do ní.

Nehýbou se. Jen koukají. Je ticho. Dlouhé ticho. Snažím se upoutat pozornost své ženy, mávám rukama a ukazuji na hodinky, jako že už je čas. Povedlo se. Leč bez kýženého efektu. Její pohled se vypravil zpátky do porcelánu. Nevydržel jsem muka zvědavosti a pocitu, že se mi zbytečně krátí zbytek života. „Co dávají?“ zahlaholil jsem. Ty tři pohledy šesti očí bych si za rámeček nedal…

Na dovolenou jsme letos, jako každý rok, vyrazili pozdě. Moje žena zkrátka nesnáší jasně dané časy čehokoli, což je mimochodem i hlavní důvod, proč nechce nosit hodinky. Odmítá se podrobit diktátu časoprostoru, zatím respektuje trojrozměrný prostor, ale obávám se, že to je jen otázka – chtěl jsem napsat času, ale to vlastně v případě mé ženy nic neznamená... Letos jsem byl přesvědčený, že se pozdní start nemůže přihodit, že to tentokrát nedá ani moje žena. Omyl. I přesto, že jsem doma několik dní tvrdil, že musíme bezpodmínečně vyrazit v 11 hodin, abychom mohli s hodinovou rezervou opustit dům v jednu odpoledne, vyrazili jsme v pozdním poobědí – ve tři. Ono by se mi to díky drobné lsti tentokrát bývalo povedlo, ale v nejméně vhodnou chvilku přišla naše osmnáctiletá dcera. Vzlyká, vypouští slzu a mumlá. „Mluv jako člověk a česky, takhle ti nerozumím!“ zkouším ji uklidnit a navést na projev, který je značně odlišný od mluvy studentky gymnázia (hlučný, nesrozumitelný a bohatý na výrazy, o kterých nemám šajn). Drsná osmnáctka, která se už dva roky tváří, že nemá jakékoli emoce, se zhluboka nadýchla a šeptá: „Rybička…“

A tak tři sudičky zírají do záchodové mísy. Nekonečně dlouho. Pak všichni řekli: „Ahoj“ a žena obřadně spláchla. Já se neúčastnil, neboť něco velmi podobného dělám každé ráno… Myslel jsem si, že smuteční spláchnutí odstartuje přesun do auta a odjezd daleko odsud. Jenže bylo prý ještě potřeba vymýt akvárium, vyhodit umělé barevné rostlinky, uklidit někam z dohledu krmení pro rybičku, neboť by to mohlo rozesmutňovat. Moje žena dokonale vycídila akvárko, aby vzápětí prohlásila, že je staré, a tedy nevhodné pro příští nejedlou obyvatelku tří litrů hranaté vody a: „Dojdi to vyhodit. Do skla.“

Šumava. Krásný penzion s restaurací, kterým mě provází osobně pan majitel. Ptám se, od kolika do kolika hodin tu podávají snídani. „Snídaně je v osm třicet, přesně!“ stanovil. Chtěl jsem se ho původně zeptat, jestli tuto zprávu hodlá mé ženě šetrně sdělit osobně, od čehož bych se ho snažil důrazně odradit, ale pak jsem si to rozmyslel. Však pozná sám, že půl devátá umí být i ve čtvrt na deset. „A večeře?“ zeptal jsem se. „Do sedmi,“ řekl nekompromisně. Pokusil jsem se mu naznačit, že mu do jeho majetku na horách právě dorazila zpovykaná rozmazlená rodina z placatého Polabí, která chodí spát o půlnoci a pro kterou je čas relativní pojem. „Do sedmi!“ zopakoval. Zahájil jsem fázi vyjednávání: „Tady píšete, že jste i restaurace, takže je možné dát si večeři i později?“ „Ano, jsme restaurace. Do sedmi, než vydám večeře. Vybrat si můžete ze dvou jídel. Takže polopenze?“ zeptal se tvrdě. „Ne, my se rozhodneme až si sedneme ke stolu,“ snažím se mu popsat prekérní situaci, do které se naším ubytováním dostal. „Buď polopenze nebo nic, vybrat si musíte při snídani,“ řekl suše. „A pak?“ nevzdávám se možnosti se najíst třeba v půl osmé. Horalové jsou drsní lidé. „Pak se jde spát!“ ukončil diskusi.

Sehnat společné ubytování na horách pro čtyřčlennou rodinu nebylo úplně jednoduché, pokud člověk nechtěl dva dvoulůžkové pokoje, tenhle penzion byl jeden z mála, kde měli volný pokoj, kam bychom se vešli. Pan majitel mi dal klíč a naznačil, ať ho následuji. Vyrazil jsem po schodech nahoru, kam ukazovala šipka s nápisem Pokoje 1-7. „Tam ne, vy máte osmičku!“ houkl na mě. „Výborně! Osmička je moje šťastné číslo!“ zbytečně se pokouším o rozpustilou konverzaci. Sestoupili jsme do suterénu. Dlouhá nudle s malinkatým okýnkem připomínala spíš nepoužívanou garáž. Byla napěchovaná čtyřmi palandami, tedy ubikace až pro osm spoluobčanů. Osm malých obrázků na stěně – Sněhurka a sedm trpaslíků dojem z drahého ubytování v tmavém sklepení příliš nevylepšilo, o nástěnném atlasu českých sladkovodních ryb ani nemluvím.

Po večeři ve dvacet kilometrů vzdáleném větším městě jde polabská rodina bydlet. Původní ženino: „To bude dobrý,“ se najednou změnilo v: „To myslí vážně?“, neboť právě zjistila, že se po sprše musí zvládnout utřít ručníkem zhruba šedesát na čtyřicet.

„Asi jste nám zapomněli dát do pokoje osušky,“ usmívám se na rozespalého majitele penzionu, kterého jsem v deset večer náhodou potkal na chodbě. „Ne,“ odpověděl. „Promiňte, asi jsem špatně hledal,“ omlouvám se pánovi, který zřejmě šel v uprostřed jeho noci na záchod, nejspíš proto nervózně přešlapuje. „Ne,“ zopakoval předchozí odpověď, kterou jsem vzhledem k náladě mé ženy nepotřeboval slyšet. „My na krátkodobé pobyty dáváme jen malé ručníky,“ vysvětlil. Požádal jsem ho o výjimku s tím, že jsme děsná čuňata a že zákoník mé ženy obsahuje paragraf, dle kterého není možné si utřít obličej do téhož, co jiné části našich zaneřáděných těl. „To si ale zaplatíte!“ řekl, když mi v pyžamu předával čtyři velké osušky. Osm stovek mě to stálo…

Dovolenou jsme letos pojali obkročmo, tedy systémem dvě noci někde, jednu doma, dvě jinde, jednu doma… Má to jednu velkou výhodu: mrtvý hroch, tedy pytel se špinavým prádlem, nenabude obřích rozměrů. Odjíždíme na druhou štaci. Jelikož nám tentokrát nic nechcíplo, neboť nic živého už doma nemáme, vyrážíme téměř včas. Je poledne a děsné vedro. Zapínám klimatizaci. Poučen několika angínami, chci do vozu mé ženy vpustit i trochu vnějšího prostředí, aby se to promíchalo a nebylo to zdraví škodlivé. Zmáčkl jsem tlačítko ovládání okna u řidiče. Nic. Zmáčkl jsem znovu a silněji. Zase nic. Nenaštvalo by vás to? Praštil jsem do čudlíku. Okno sjelo do půlky. Nejsem spokojen, jelikož do auta proudí víc vedra, než je příjemné. Úder na spínač. Okno poposkočilo nahoru, aby se hned vzápětí vrátilo do poloviny. Je mi horko a jsem tuze nepříjemný. Nesnáším, když věci nefungují, jak mají. Žena říká, že to chce klid. Děti vzadu se mi smějí. Čudlík jsem málem vyrval ze dveří, okno vyjelo až nahoru, tam se ovšem neuklidnilo a se skřípěním sjelo dolů tak, že byl vidět jen malinký kousek skla. Podotýkám, že jsme ještě neujeli ani metr. Nabíráme zpoždění, což mě, na rozdíl od mé ženy, vytáčí. Vystoupil jsem z auta a zpocenými prsty se snažil ukořistit sklo pod odborným dohledem těch tří v autě. Sklo se jeví jako velmi kluzké. Dcera zase pláče, synek se dusí. Oba smíchy. Žena se ptá, jestli náhodou nespěcháme. Nějakým záhadným způsobem se mi asi po pěti minutách podařilo přesvědčit koeficient tření, aby mi pomohl. Oběma rukama jsem okno vytáhl až nahoru, podařilo se mi ho tak úplně zavřít a zapatlat. Vítězoslavně jsem si prohlédl svou ženu a děti, nasedl do auta a nastartoval.

Něco prasklo, okno škublo a s rachotem se definitivně schovalo kamsi do hlubin dveří. „To máš z toho tvýho věčnýho rumplování!“ láteří moje žena. „Tatínku,“ ozval se do toho náš desetiletý, „Ty jsi mamince zničil auto?“

„Nechám to opravit,“ slíbil jsem kajícně, i když bych to auto teď nejraději vyhodil do vzduchu. „Řeknu tátovi, on nám půjčí jeho auto,“ navrhla moje žena. „Já si poradím!“ zasípal jsem vzteky, vyhodil rodinu před domem a odjel.

Stojím u nedaleké čerpací stanice a zkouším ovládnout svůj mírný amok a zoufalství. Před hodinou a půl jsme podle optimistického scénáře měli vyrazit. Teď se mnou okno u řidiče hraje na schovku, je sobota, děti ze mě mají legraci a žena mi už po třetí píše, ať to nechám být, že si auto půjčíme. Na telefonu hledám servis, kde by mi pomohli sklo zapikat a následně opravit. Obvolal jsem jedenáct nonstop servisů, všichni mi řekli, že zase tak nonstop nejsou, že je sobota a že TOHLE se jim opravovat fakt nechce. Nakonec vyšlo slunce i nade mnou. Příjemný mužský hlas mi sdělil: „Samozřejmě, opravíme. To není problém, to umíme. Ano, na počkání, přijeďte.“

Pěkně jsem poděkoval strážným andělům, odepsal ženě, že přece jsem schopný a vše skvěle zařídil, a vyrazil do servisu. Podle navigace jsem přesně na místě, ale servis nevidím. Příjemný pán na telefonu mi brilantní češtinou radí, jak z navigační šlamastyky ven, dokonce se hezky omluvil, že mi poslal chybné souřadnice. Ve vedlejším areálu zase bloudím. Mám najít otevřená modrá vrata hned za vjezdem do bývalé továrny vlevo. Vlevo odbočit nejde, je tam plot. Bez vrat. Opatrně volám, jelikož si to nechci rozházet s člověkem, který mi před mou ženou může zvednout sebevědomí. Po čtvrtém telefonátu přestává být příjemný hlas příjemným…

Nakonec jsem v dalším polorozpadlém areálu odbočil vpravo a otevřená modrá vrata vybydlené tovární haly konečně našel. A s nimi servis snů. V sobotu a opraví! Radostně jsem vyběhl z auta a vyprávím pánovi o svém bloudění a omluvil se mu za nevyžádané hovory. Kouká na mě a povídá: „Jo. My správiš. Okno umiš.“ Aha. Telefonista je ten druhý! Tak není. Zarytě mlčí. Konečně mi došlo, že jsem po telefonu mluvil s kýmsi, kdo tráví v klidu sobotu s rodinou, a tady mu to jen patří. Nejsem si úplně jistý, přece jen jsem jazykově málo erudován, ale jeden z mechaniků je nejspíš Bulhar a druhý Rumun.

Oba se přišli podívat na můj problém s oknem. Bulhar řekl, že to „budět oukej, on správiš,“ a ukázal na Rumuna. Ten se podíval na kolegu, na okno, na mě. Podrobně jsem mu vysvětlil, co se stalo a že na mě čeká žena s dětmi a potřebujeme co nejdřív odjet na sever, do Jizerky. Z jeho výrazu ve tváři jsem došel k názoru, že ani trochu netuší, co se tu děje. Nerozuměl mi ani slovo. Kolegovi také ne, jak jsem později pochopil a považoval to za mírně nepříjemnou komplikaci. Bulhar otevřel dveře a pantomimicky naznačuje Rumunovi, co má dělat. Mávl rukou, jako že ví, a usmál se na mě, čímž mi ukázal jediné tři zuby v ústech. Zlaté. Víc jich neměl. Horečně přemýšlím. Nemám to vzdát a ujet s autem domů? Nemám dát ženě za pravdu a půjčit si auto od tchána a tohle nechat opravit později v normálním servisu? A skutečně tihle dva vědí, co s tím? A když takhle přemýšlím, nejsem já xenofob a občan trpící předsudky? Ne, vrátit se nemůžu, musím aspoň jednou ženě dokázat, že moje řešení problému je lepší a kvalitnější než to její!

Mechanik z hradu v Karpatech sundává ze dveří čalounění. Krve by se ve mně nedořezal! Jen shodou náhod zůstaly dveře na pantech a on ulomil pouze elektrické ovládání zpětného zrcátka. Přiskočil jsem k němu, jako že mu dveře raději podržím… Auto mojí ženy! Ženy, která je olympioničkou v uklízení, ženy, která své auto hýčká s největší láskou a pečlivostí… Ještě že tohle nevidí! Já, bohužel, ano. Drákulovi se moje asistence evidentně nelíbí, šel si, alespoň podle gest, na mě stěžovat kolegovi od Černého moře, který mučí jiné auto na špalkách. Krum se mi snaží domluvit: „Sedni tam,“ ukazuje na ohromnou sedačku uprostřed prázdné špinavé haly. Držím se dveří jako klíště a je mi do pláče. Vím, že jsem měl zmizet, dokud byl čas… Drákula odpojuje elektrické kabely, netušil jsem, kolik jich ve dveřích starší Škodovky je… On očividně také ne. Jdou na mě mdloby a snažím se vzpomenout si na jakoukoli modlitbu. Píšu ženě, že je všechno na dobré cestě.

Dveře Fabie zevnitř vypadají jako nedobytný hrad. Mechanismus stahování okna je schován pod slabým plechem, který je asi na dvanácti místech přinýtovaný k silnějšímu plechu dveří. Drákula s Krumem mají brainstorming. Já mám děs v očích a oběma rukama se pevně držím dveří u řidiče. Chci se nedívat, ale hrůza přitahuje a horory jsem měl vždycky rád…

Hluboko do paměti se mi vrylo několik mých vlastních sípavých výkřiků: „Ne, tímhle ne!“, „Ten vrták je moc velký!“, „Ježišmarjá, příklep nezapínej!“, „Jsi magor?!“ a „Prosím, skrz dveře ne!“. Víc si z té třičtvrtěhodiny už nepamatuji. V kufru auta mám slabý plech, který teď vypadá jako cedník, ulomené ovládání zpětného zrcátka a funkční motor, který ještě nedávno pohyboval sklem u řidiče. To je na svém místě, podšprajcované prkýnky a spoustou kvalitní lepenky, kterou astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici opravili dírku v modulu Sojuz.

Krum má projev: „Ty koupiš novyj,“ klepe prstem na plech a rozlámaný mechanismus stahování okna, „prichodiš, on zase správiš,“ ukazuje na spokojeně se usmívajícího Drákulu. „Nikdy!“ vykřikl jsem hystericky, zaplatil tisícovku a ujel.

Přesně čtyři hodiny a čtyřicet dvě minuty po mnou vytouženém odjezdu jsme tchánovým autem vyrazili na sever, kde místní horalové mají otevřeno do devíti večer a za osušky se jim neplatí. Jizerku jsme později – po rodinné poradě – stanovili jako jedno z nejhezčích míst v zemi. Třetí část našeho putování mířila jihovýchodně, k Telči. Apartmá bylo úžasné. Nebudu vás obtěžovat zbytečnými detaily, ovšem jeden si neodpustím, jelikož se později ukázal, jako zásadní, jako ten, který vám úplně změní vnímání světa. Možná to doma máte, my ne. Možná jste o tom slyšeli, já byl v této záležitosti panic. Musíme tam všichni. Na toaletu. Tam já si krátím dlouhou chvíli hraním her na telefonu. Přiznávám, někdy se trošku zapomenu, a to pak na mě ostatní bouchají a ptají se, jestli žiju, a mně z toho dřevění nohy. Jenže tentokrát jsem mobil někde nechal, nebo se svévolně vybil, teď si nejsem jistý. Sedím a ze svého dočasného trůnu zkoumám okolí. Našel jsem vypínač. Na tom by v koupelně nebylo nic divného, kdyby na sobě neměl červené světýlko a nebyl umístěn asi šedesát centimetrů nad podlahu. Proč tu je? Je to dílo zhuleného elektrikáře? Mohu to zmáčknout, otestovat, prozkoumat? Zvědavost se do mě zahlodala až na kost. Moje ruka se blíží k vypínači. Copak asi zapíná? Je mi naprosto jasné, že pokud se zase něco strašného stane, zeptá se mě moje žena: „Tobě nestačilo tlačítko v autě?!“ „Nestačilo,“ odpovídám si a s toužebným napětím… „Aáááách…“ ten pocit těsně před zmáčknutím neznámého vypínače, v našem případě zapínače, se snad ani nedá popsat. Samotný akt je potom cosi jako naplněná touha, uskutečněný sen, radost z poznávání něčeho, co mělo být ukryto, ano, je to nalezení pokladu… Chvilku se nedělo nic. Pak se ozvalo tiché hučení, které po několika sekundách způsobilo jemný průvan. V porcelánu! V tu chvíli se spojilo příjemné s příjemným… Nadšeně jsem o svém objevu vyprávěl své ženě a dětem, ale nikdo z nich mi nechtěl věřit. „Já tam jsem jenom chvilku, nikdy by mě nenapadlo něco zkoumat a mačkat, jsi hroznej,“ prozradila mi žena a šla sbalit kufr, neboť je čas odjet domů tchánovým autem. 

„Úúúíííí!“ ječí ohlušující alarm. Několik lidí rychle odchází od čerpací stanice do bezpečné vzdálenosti. I ve mně se probudil hrdina a s heslem „Kdo uteče, vyhraje“ prchám pryč. Po třech krocích mi ale došly dvě věci: že jsem nepřekonatelně zvědavý a že tam mám rodinu! Vběhl jsem do obchodu pumpy. Synek si v klidu prohlíží model auta, které určitě nutně potřebuje, dcera stojí u dveří vedoucích na toaletu a je červená stejně, jako blikající světlo na stropě. Když mě uviděla, řekla: „To maminka.“

„Za to můžeš ty!“ pravila moje žena, když pumpařka konečně vypnula poplach. „Za tvou ostudu?“ závistivě se ptám a požaduji vysvětlení, jak se mojí ženě podařilo trumfnout mě v soutěži o největší trapnost, kterou jsem doteď hrál jen já sám. „Kdybys mi o tom nevyprávěl, kdybys všude všechno nemačkal… tak já bych nikdy… nikdy by mě to ani nenapadlo …“ stydlivě vypráví moje žena, vzor slušně vychované dámy, která ani sprosté slovo jen tak nepoužije… Když si „upravovala mejkap“, uviděla šňůrku s kuličkou na konci a nad ní prý blikající zelené světýlko. Vzpomněla si na svého muže a na průvan, o kterém jí barvitě vyprávěl. Zatáhla… Bohužel to byla toaleta určená společně pro ženy a postižené lidi. A právě pro ty, pokud potřebují akutní pomoc, je ta šňůrka…

Cestou domů jsme zastavili ještě jednou, tohle jsme prostě nemohli vynechat. Naposledy a slavnostně na letošní dovolené něco mačkám. Je to ruka mé ženy. A bílé kolečko na displeji telefonu, které způsobí selfie naší rodiny. Na kraji lesa, na symbolickém místě, které se jmenuje Ďáblova prdel.

P.S.1.: Dveře auta mé ženy opravili šikovní lidé ze značkového servisu. Jen mi k faktuře přidali ulomené ovládání zpětného zrcátka se slovy: „Tohle si tam nějak přilepte…“

P.S.2.: Miluji svou ženu! Konečně se po deseti letech manželství ode mě něco naučila!

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Minúta po minúte: Nakazili sa aj lekári onkologického ústavu, Krajčí je negatívny

Slovensko eviduje celkovo 8 600 prípadov nákazy koronavírusom.

Flegr: Slovensko má ešte šancu druhú vlnu zvrátiť

Rozhovor s biológom a parazitológom, profesorom Jaroslavom Flegrom.


Už ste čítali?