Ze čtrnácti dní jich tenkrát několik let po sobě propršelo, prolilo a promoklo deset až třináct. Byl to čas vrzajících vodních mlýnků, padajících a hnijících nedozrálých letních jablek bývalého jablečného sadu, všudypřítomného bláta, plísně na okurkách a pavouků a klíšťat. Hady jsme neměli. V chatě bez tekoucí pitné vody a bez elektriky nám bylo vlhko, temno a příjemně „naturálně“.
Navzdory řádícím živlům mi jako dítěti bylo na hydrodovolených hezky. Měl jsem rád léto, i když bylo vodní, miloval jsem vůni večer opečených buřtů (které jsem si v pláštěnce nad syčícím ohněm z mokrého dřeva pokoušel gastronomicky upravit, stal jsem se tak průkopníkem pomalého vaření), maminčiných makových buchet (pečených v troubě kouřícího stařičkého sporáku na dřevo, rovněž mokré) a pusy na dobrou noc od táty, která byla plnovousově pichlavá a voněla po cigaretách. Za pobyt na chatě prarodičů (ono to spíš vypadalo jako smetiště s chodbičkami) jsme „platili“ pletím desítek druhů podivných nejedlých květin, lovem mandelinek, ovládáním a přepouštěním dešťové soustavy sedmnácti vzájemně propojených sudů a proléváním kompostu obsahem kadibudky.
Jako malý kluk jsem si myslel, že člověk má zahradu nejen k užitku, kdy starší, zkušenější a vyčůranější příbuzní dokážou mou dětskou a později adolescentní práci přetavit v zisk v podobě brambor, okurek, rajčat a jiné zeleniny, ale že vlastnictvím a opečováváním zahrádky vyjadřuje své přirozené propojení s přírodou. Přírodu máme totiž skoro všichni rádi. Jako lidé. Je nám to geneticky dáno, aspoň myslím.
Ve své naivitě jsem si to myslel až do začátku letošního léta. Medard si po pár letech suchých tak, že se mu na olivě v nápoji usazoval prach, vzpomněl na svou mokrou pověst a činil se. Kapal. Odkudsi shora posílal celá hejna hydrometeorů, takže se to často vyvrbilo ve vydatné vertikální kapalné srážky. Jelikož pršelo často, a já nerad moknu, neboť mě děsně irituje, když mi kapky pleskají o pleš, měl jsem dostatek času důkladně si jednotlivá vodní tělíska prohlédnout. Po dvě stě sedmdesáti devíti pokusech je vyfotit mobilem, jsem konečně spatřil jejich skutečný tvar. Na internetu. A zjistil jsem tam, že vodní kapky mají vlivem povrchového napětí vody kulovitý tvar, který je však se vzrůstající velikostí a rychlostí vzduchem deformován. Velké kapky jsou proto zespoda ploché nebo dokonce lehce duté. Abych definici upřesnil – nejsou to kuličky se špičkou nahoře, jak se obvykle kreslí, ale spíš vypadají jako malinkatí francouzští buldočci. Což mi připomíná…
Přírodu jsem bezmezně a bez výjimek miloval až do svých čtyř let. Pak do mě kousla. Takovej malej černej vzteklej hajzl to byl! Patřil primářce chirurgie, která byla u babičky na návštěvě a která mi ránu bleskurychle ošetřila slovy: „To bude dobrý!“ Ve svých sedmačtyřiceti letech se koukám na jizvu na zápěstí levé ruky. Nebylo to dobrý! Děsně to bolelo! Jmenoval se Tonek. Pořád štěkal. Kousnul, čímž porušil přísloví. Pak jsem pár let měl raději auta než přírodu. Auta se mi tenkrát zdála mocnější. A spravedlivější. Jedno ho o týden později přejelo…
Vraťme se k letošnímu létu. Jsou meteorologické podmínky takového druhu, že musím sekat náš malý trávník častěji než kdykoli předtím. Prší. Fouká. Vítr roznáší spory a mokro jim dělá dobře. Jsem si docela jistý, že se tak jiné zahrady mstí nenakaženým a posílají pozdravy. A tak sekám a sbírám. Zahradní kapesník u domu se nám slušně zahoubil…
Mám svou malou zahrádku již druhý rok. Upřímně se přiznám, že jsem netušil, že sepětí s přírodou je spíš radostí z chemických pokusů než blaho z pěstování užitečných i nejedlých rostlin. Mít zahrádku znamená posadit se ve vzpomínkách do dětského pokoje a vytáhnout ze skříně půjčenou krabici s nápisem „юный химик“ (kdyby někdo netušil – jůnij chimik neboli mladý chemik), kterou jsem kdysi záviděl svému bratranci. Moje opojení z čoudivých explozí přišlo až po sedmé třídě, kdy jsem během prázdnin pomáhal mladé chemikářce uklidit v jejím kabinetu. Za odměnu a slib, že to nikdy nikomu neřeknu, který jsem splnil, jsem dostal neuvěřitelnou spoustu roztodivných kádinek s chemikáliemi a navrch recept na domácí výrobu bouchacích kuliček, které dokázaly roztrhnout kámen velikosti slůněte. V darovaném destilačním přístroji se mi podařilo vyrobit voňavku prakticky z čehokoli, ovšem největší legrace byla s tou ze vzorku z kadibudky…
Zahrádka způsobuje vlastnictví domácí chemické laboratoře i v dospělosti. To máte postřik proti houbám, proti padlí, proti mšicím, proti sviluškám, proti mravencům, housenkám, molicím, smutnicím, proti plísni na rajčatech, proti mechu v trávníku, proti nežádoucímu plevelu… K tomu potřebujete hnojivo univerzální, hnojivo na kvetoucí rostliny, na rajčata, na borůvky a na nevím, co ještě. Něco obsahuje železo, něco síru, jiný sajrajt zase něco jiného… A všichni výrobci tvrdí, jak jsou jejich přípravky neubližující, neškodící, ekologické a čistě přírodní. A na těch samých krabičkách píšou, že to škodí vodní havěti a sem tam i jiným zvířatům a „používejte jen v rukavicích“ a „v případě nadýchání okamžitě vyhledejte lékaře!“
Trochu mi to připadá jako návod na použití elektronického plašítka na hryzce, které si minulý týden pořídil tchán, neboť tchyně nepovažovala křížem krážem rozrytou zahradu za esteticky vyváženou. Je to skvělý vynález, hryzce nehumánně nezabijete, jen ho vyženete díky „silně odpuzujícímu“ přerušovanému zvuku jinam. Jenže na konci návodu je malými písmeny napsáno, že pokud má hlodavec mladé: „neodejde za žádnou cenu“. Když nemá možnost najít potravu jinde: „raději zvolí stres než smrt hladem“, a nejlepší na konec: „škůdce může trpět vrozenou nebo získanou vadou sluchu. V tomto případě může být vůči signálu odpuzovače imunní“. Tenhle návod jsem dostal od svého tchána, abych se pobavil. Možná to byl zlomový okamžik mého do této chvíle beznávodového života. Stejně jako můj tatínek a babička jsem veškeré návody a příbalové letáky považoval za plýtvání papírem, pohrdáním mým rozumem a skoro sedmačtyřicetiletými zkušenostmi. Jakmile jsem se zbavil obalu nějaké pořízené záležitosti, letěla všechna přiložená lejstra do koše. Moje babička s nimi zatápěla v kamnech. Tatínek kamna neměl, a tak mi z nich obvykle poskládal báječnou vlaštovku. Najednou se něco změnilo, cosi ve mně zahlodalo. Co když jsou i ostatní návody tak skvělé počtení jako ten na odpuzovač? No a co teprve lákavá a pestrá nabídka vedlejších účinků?! Od té doby jsem jich pár přečetl… Tak proto někdy trpím kopřivkou a průjmem! A ten akušroubovák jsem opravdu nemusel vyhazovat, jak tvrdila moje žena! Navíc jsem díky několika poctivě až do konce přečteným pochopil, že je nejspíš píšou meteorologové, jejichž předpovědi počasí jsou často podobného alibistického rázu: Nebude-li pršet, nezmoknem.
Na naší zahrádce naštěstí nemáme hluchého hryzce, zato jsme v trávě objevili klikaté cestičky mezi rododendronem a rajčaty. Podle jekotu mé ženy a sousedky: „Myyýýýš!“, které zrovna řešili cosi zásadního diskusí přes plot, jsem nabyl zjištění, že se jedná o drobného hlodavce, pro leckoho dokonce malého veselého domácího mazlíčka. U nás to ale vypadá, že se mazlíčkem nestane. Myš zmateně pobíhala skrz plot mezi naším a sousedovic pozemkem a alarm obou dam jí nedělal dobře. Abych ukázal dobrou vůli a kus kvalitně ukrytého chlapa v sobě, vydal jsem se ženám na pomoc. Vyzbrojil jsem se dvěma motykami, sousedka proudem vody. Moje žena a dcera z bezpečné vzdálenosti navigují: „Támhle! Ne tam! U nás! U nich!“, takže za chvilku byli u plotu zmatení dva. Oba z čeledi hominidi, neboť třetí, hlodavec, vzal roha. Úspěšnost lovu nula. Pochopil jsem, že tudy cesta nepovede a že oklamání malou roztomilou myškou je nanejvýš potupné. Za půl hodinky jsem byl zpátky i s několika vražednými zbraněmi. Kousek prkýnka s drátovou smyčkou a pružinou. Pořád stejné a pořád účinné.
„Cvak!“ se ozvalo už po dvanácti minutách. „Ááááá!“ se ozvalo po dvanácti minutách a třech sekundách. Moje žena, dcera i sousedka ukazují směrem k vzrostlému rajčeti, kam jsem nenápadně nakladl. Proti nim běží pastička. Nevzdělaný hlodavec se zahlodl do voňavého chleba, leč z nesprávné strany. Nedodržel tak záměr výrobce pasti (který nedodal návod!), kdy je nutno ochutnávat nástrahu rovnoběžně s delšími stranami prkýnka. Pakliže to myš vezme pod jiným úhlem, past sice scvakne, ovšem hlodavci to neudělá dobře. Myšce to spláclo hlavu a ona se pak hynouce snažila ukrást návnadu i s pastí, což způsobilo jekot třech dam. Po dvaadvaceti centimetrech bizarního běhu nadešel čas minuty ticha, neboť přírodu máme rádi. Budu muset nějak naučit příští myši, jak správně používat pastičku, jelikož běžkyně mi ji velmi zaneřádila svou suspenzí erytrocytů, leukocytů a trombocytů v koloidním roztoku organických a anorganických látek s příměsí rozpuštěných krevních plynů. Další hlodavci již byli zřejmě poučeni nezdarem kolegyně a křupavý voňavý chléb ochutnávali ve vhodném postavení vůči prkýnku. Třikrát za hodinu to ještě ten večer cvaklo…
„Mami, už je ze mě kluk!“ prohlásil mezi druhým a třetím křupnutím myšího vazu náš desetiletý, když vycházel ze záchodu s telefonem v ruce. Moje žena se zhluboka nadechla, mírně zčervenala, ztuhla a podívala se na mě. „To je příroda, té se neubráníš,“ vysvětlil jsem s úsměvem, který mě vzápětí přešel. Vůbec nechápu, kam na ty nepříjemné až vražedné pohledy moje žena chodí! Zde se musím pozastavit nad zvláštním meteorologickým jevem: běžný blesk je silný přírodní elektrostatický výboj, při kterém elektřina rychle a silně zahřívá okolní vzduch prý až na třicet tisíc stupňů. Takto upravený plyn expanduje, čímž vyrobí zvuk, který se jmenuje hrom. Blesky létající z očí mé ženy jsou sice zásadně hromuprosté, ovšem poskytují pocit úplně stejného nebezpečí jako ty přírodně hlučné. Zvlášť, když je nějaký trouba zahrnuje nabitými částicemi: „A jak jsi na to přišel?“ zeptal jsem se. Žena blýskla.
„Líbí se mi filmy se superhrdiny!“ pochlubil se čerstvý kluk. Nasedl jsem na jeho vlnu: „To mně taky!“ a s mrknutím levého oka jsem dodal: „…a se superhrdinkami…“ Žena nečekaně zahřměla. Teď mi mrká i pravé. Po kratší debatě jsme všichni zjistili, že desetiletý má na mysli Batmana, Supermana, Iron Mana a spoustu dalších, o kterých jsem nikdy neslyšel. Ženě se viditelně ulevilo. Na synka se hezky usmála, na mě ne. Potom si mě synek vzal stranou a docela tiše šeptá: „Tatínku, nevím proč, ale já se jich trošku bojím…“ Pečlivě jsem se rozhlédl, není-li v akustickém dosahu moje stále nevybouřená žena. „Ženskejch?!“ zeptal jsem se dychtivě. „Ne, těch myší…“ povídá a ukazuje směrem na zahrádku. „Neboj, vyženu je,“ slíbil jsem mu a za rachotivého cvakání tří nastražených pastiček mu dal tátovskou pusu.
Další týden už zase sekám nacucanou trávu, sbírám kvanta nechtěných čerstvých hub, postřikuji kdeco kdečím a vzpomínám, jak se nám tu loni krásně prášilo. Synek pobíhá po zahrádce a nemá se čeho bát. Pastičky nerušeně podřimují, neboť myši se nadlábly malebně červeným zrním, které jsem jim s láskou pořídil v oddělení nedalekého zahradnictví, které by se klidně mohlo jmenovat Jedová chýše. Na krabičce píšou, cituji: „Nástraha na bázi pečlivě vybraných chutných obilných zrn, pro hlodavce, které mají rádi zrní, je velmi dobře stravitelná…“ Až nyní zjišťuji, o co všechno jsem nečtením návodů a popisků na krabičkách přišel! Ta jazyková vytříbenost! Ta empatie s přírodou! Ještě tam je napsáno, že přípravek má mumifikující účinek, což zhruba znamená – vysušování těla k zabránění jeho rozkladu. Začínám se trochu bát. A myslím na svého syna, jak mu bude, až nám po zahrádce začnou pobíhat malé čtyřnohé mumie… Z onoho návodu jsem vytušil, že chutná zrnka myšku neotráví, jak jsem si hloupě myslel, ale nakrmí lehce stravitelnou dobrotou, která hlodavce připraví na posmrtný život, až jednou věkem nebo pastičkou zemře.
Co bych pro přírodu neudělal! Mám ji rád. Je mi to přirozené, blízké, vždyť jsem její součástí… Ovšem dokud příroda nenaštve mou ženu, jelikož jí sežere bazalku…
„Ještě včera tu byla!“ povídá roztřeseným hlasem žena a ukazuje na malý záhonek, který zeje. Zemina je perfektně vyčištěná, po čemkoli zeleném nezůstala jediná stopa. Moje úklidomilná žena ale nevypadá, že by byla ve stavu, kdy by dokázala ocenit dokonalý úklid. Ten její pohled důvěrně znám. Mám ho prostudovaný, jelikož ho vídám častěji, než bych chtěl. Takhle se na mě dívá vždycky, když něco nepěkného spáchám. Bude se blýskat. Klid před bouří se zdá nesnesitelně dlouhý. Kouká na záhonek, na mě, do nebe, na záhonek… Pak zahřměla. Bouřka byla krátká, avšak intenzivní. Moje žena, která by mohla být vzorem slušnosti a leckdy i spisovné češtiny, shrnula situaci nepublikovatelným způsobem. Některá slova jsem vůbec neznal, takže někdy budu žádat o vysvětlení významu vybraných pojmů… Ale abych to nějak shrnul, v podstatě řekla: „Vyhlaš jim válku!“
Jak jsem říkal, letos je léto mokřejší. A mokro mají rádi další obyvatelé okolní fauny. Za zahrádkou cestička a na ní se zelená travička. Jakmile zaprší nebo večer padne rosa, opustí své úkryty v trávě a vydají se na lov. Jejich tempo rozhodně není vražedné. Jejich revírem je naše zahrada. Jejich síla je v množství a neuvěřitelném hladu. Jsou pomalí a kručí jim v břiše… Minulý týden jsem jich po dešti na cestě z jemného štěrku napočítal třicet devět. Malí, velcí, šediví, oranžoví. Neznají strach. Blíží se k naší zahrádce… Už zase. Láskyplně vysetá bazalka mé ženy jim nestačila. Chtějí víc. Chtějí všechno… Cesta za zahrádkou se změnila v bitevní pole. Jeden velký tlustý přežraný šedivák nejspíš zavelel: „Plazením vpřed!“ Můj rozkaz zněl jasně: „Neprojdou!“ Vždyť co může být těžkého na likvidaci hloupých pomalých slimáků!
Jako prvního jsem si vyhlédl toho šedivého. Řeknu vám, slimák v ruce – zábava na půl hodiny. Ta potvora je vybavena nechutným slizem, který pak z ruky nejde utřít do džín, do trička, do hadru. A to ani v opačném pořadí. Mýdlo ho částečně odstraní, ovšem pocit lubrikace prstů přetrvává i po důkladném drhnutí čistým ručníkem (to je navíc ilegální a velmi nebezpečná činnost ohrožující zdraví a život, kdyby mě žena přistihla). Asi deset jsem jich dal do igelitového sáčku, který putoval do kontejneru. Víc jsem nezvládl. Byl jsem tak oslizlý, že mi sáček klouzal z ruky a neustále padal na zem. Ano. Nadešel čas návodu.
Nejprve jsem si našel několik zásadních informací o svém nepříteli: „Slimák je pohroma. Sežere, na co přijde. Nemá nepřátel. Jeho sliz je tak odporný, že to nic nežere, až na jeden druh kachny.“ Kachnu nemám. Podle zkušených lovců ale existuje několik ověřených bezkachních postupů, jak bitvu i válku aspoň na nějakou chvíli vyhrát. Oblíbenou likvidační technologií je pivní past. Prý je pro slimáka nejméně bolestivá. Obávám se ale, že bych u zapuštěných skleniček s pivem našel dřív než slimáka notorika souseda s brčkem. Toho se nejspíš vylekala i naše sousedka, pročež zvolila metodu nepivní, brutální a nelítostnou. Každého hladového tvora posypala solí. Ze slimáka se pak na chvíli stala rosolovitá koule, obří plivanec nechutného slizu. To po nějaké sléze uschlo a změnilo se to v malinkou slimáčí křížalu. Slané hrobečky vykazovaly stoprocentní účinnost. Bohužel i u trávy. Desítky kulatých vypálených fleků v sousedovic trávníku považovala moje žena na nevzhledné a zakázala mi tou nad zlato slimáky dochutit.
„Slimák jim neodolá, nebude jíst nic jiného, vrhne se na ně s velkou chutí!“ něco v tom smyslu píšou na krabičce, kterou vítězoslavně držím v ruce a oslavně tančím. „Slimák je neomylně najde, do sytosti se nažere. Odebere se do svého úkrytu a tam uhyne a rozloží se.“ „To je přesně to, co hledám a potřebuji!“ výskám blahem a čtu dál: „Slimáci po nakrmení nevylučují sliz.“ Koupil jsem toho rovnou dvě kila. Hrst zelených granulí jsem rozsypal kolem nově vyseté bazalky. Jsem si jistý, že pochvala mě nemine! Budu u své ženy za hrdinu! Válku vyhraju!
O několik dní později. Moje žena není nadšená. Zase kouká na svou bazalku. A na mě. Někde se stala chyba. Světle zelené rostlinky jsou na svém místě a daří se jim dobře, tedy problém vyřešen, tak proč se zase hromadí mračna na obloze mého soužití s ženou? Uprostřed lesíka bazalkových výhonků je slimák. Nehybný. Nafouklý. Za ním se táhne spirálovitě zatočená oslizlá stopa, která nevynechala jedinou voňavou rostlinku. „Asi měl gastroenteritidu, chudák,“ zasmál jsem se svému vtipu. Moje žena ne. „To oprší,“ šeptl jsem. Blýsklo se. Ano, můžu za to. Možná jsem nedočetl návod, nevím. Polepším se…
Někdy je potřeba návod k použití upravit a vykloubit k obrazu svému, jelikož ne všemu, co je psáno, se dá věřit. Vzal jsem granule a vyrazil na cestu za zahrádkou. Za prvé: když se prevít zakousne tam, nedoleze k nám a neudělá mi stíny nad manželstvím. Za druhé: musím přijít na to, kde se stala chyba. Za ranního vlhka jsem neměl problém slizouny najít. Přišli sami. Klečím na cestě. „Pojď nechutný ukrutníku, dostaneš granulku. Zcela zdarma!“ lákám nenasyty na laskominu. Položil jsem malou zelenou granuli přímo před velkého oranžového. Jeho oči na stopkách si prohlíží nabízenou pokroutku. Přesně podle návodu přestal okousávat nějaký list a nechal se zvábit. Neodolal. Žužlá na můj vkus dost tvrdou hmotu, mimochodem strašně hořkou. Pomalu a labužnicky. Dle instrukcí na krabici by měl ukojit hlad, odplazit se domů a tam... Asi po sedmi minutách byla granule pryč, slimák se jeví vesel a zdráv. Dávám před něj druhou. Žužlá. Najednou se zdá, že ho přešel apetit. Zvětšuje se, bobtná, nafukuje se, zkrátka zvětšuje svůj objem. Oči na koncích tykadel má vypoulené. Už to vypadalo na zábavnou explozi, začal jsem se těšit na neobvyklý a jistě barvitý zážitek. Výbuch se nekonal. Slimák se zdvojnásobil a nic. Domů neodešel. Nejspíš proto, že nečetl návod… Vydržel jsem na cestě asi hodinu, povídal si se slizouny a krmil je. Ze zapsaných pozorování vyplývá, že slimák má granule skutečně rád, že si na nich přesně podle návodu pochutná. Ovšem moji negramotní slimáci se neodplazí do svých příbytků, někteří vylučují hory slizu, všichni hynou na místě, kde se cpali lahůdkou, a druhý den jsou z nich mrňaví mumifikovaní červíci. Tolik ke studiu slimáků. Cestu jsem pokryl zbylými granulemi a odešel domů.
Byl jsem na sebe opravdu pyšný! Po slimácích na zahradě ani stopa, ani kousek slizu! Jsem zase drsný chlap a ještě k tomu úspěšný válečník! Co víc by si moje žena mohla přát?!
Porazil jsem bandu barbarských plžů. A protože mám rád přírodu, tak přírodními zbraněmi, granule jsou podle výrobce čistě přírodní a obsahují jen látky v přírodě se běžně vyskytující. Jenže příroda neumí číst. A neví, že ji mám rád. A ví, že se mi může pomstít.
Jedu svým modrým mikroautem do zahradnictví pro další přírodomilné vraždící chemikálie a něco je špatně. Cvaká to. Jako bych měl v pneumatice vražený kamínek. Četnost cvaků je přímo úměrná počtu otáček kola, které závisí na rychlosti pohybu vozu vpřed i vzad. Znervózňuje mě to. Můj malý Citroen už má přece jen najeto víc, než by měl mít, víc, než měl přežít. Trochu se bojím, že mi cestou domů upadne kolo, protože žádný kamínek jsem v gumách nenašel. Cvaká to hlasitěji. Jsem mírně nepříčetný. To auto mám už třináct let, takže ho znám, nebojím se říct, dokonale. Odborně poslouchám. Uchem profesionála diagnostikuji: levé přední kolo. Hever. Povolit šrouby. Kdo to tak utáhl?! Rvačka s klíčem. WD40. Klíč vede. Mám mozoly. WD 40. Vzteky do toho kopu. Klíč – já vyrovnáno. Sundat kolo. Prohlédnout. Vrátit kolo. Dvacet minut lopotné práce, pro nezvyklé a líné tělo téměř utrpení. Levé přední kolo bez chybičky. Sundávám poslední, pravé zadní…
Po sedmi krvavých mozolech, naražené holenní kosti levé nohy, odřených levých dveřích – tedy přesně po hodině a čtvrt, jsem na to přišel. Já vím, že je to úplně někdo jiný, že se hlásí k jiné čeledi, ale třídu má stejnou! Pomstili se mi. Plži. Já vím, že šnek je něco jiného než slimák, ale pro nás odborně poučené laiky je to jenom rozdíl domečku na zádech. A právě ten cvakal v mém kole. Pod poklicí pravého zadního kola se ve své ulitě schovával upečený šnek… Do změklého másla vmícháme drcený česnek, nasekanou šalotku, nasekané bylinky, pastis, kari, sůl, pepř a worcesterovou a sojovou omáčku. Vše důkladně promícháme. Ulity naplníme vařenými šneky a uzavřeme připraveným máslem… Pardon, nechal jsem se unést láskou k přírodě.
