Můj dům, můj hrad aneb jak jsem nebyl a nepil Oloupen – pokračování

Autor: René Melichar | 25.6.2020 o 8:15 | Karma článku: 4,38 | Prečítané:  207x

Jako malý kluk jsem vyrůstal na panelákovém sídlišti. Protože nás děti tenkrát nikdo nevozil autem až ke dveřím školy a žádný motorista nás po „o“ zase nevyzvedl, chodili jsme pěšky.

Moje cesta ke vzdělání byla poměrně barvitá a malebná. Musel jsem projít skrz sídliště, přejít hlavní silnici, kolem lesíka, půlkilák po kolejích vlečky, na kterých jsme pomocí vlaku lisovali mince, žáby a později patrony do poplašňáku, kolem malé chemické továrny, kde se vždycky něco zvláštně barevného dalo najít a pak se to nesmělo přinést domů, neboť si rodiče mysleli, že je to jedovaté, další hlavní silnice a nakonec nezpevněná cesta mezi domy, v jejichž zahradách se našla neuvěřitelná spousta dobrot. Ale nejdůležitější byl lesík… Nejspíš tam jsem se poprvé blíže seznámil se rčením „Můj dům, můj hrad“. Každé volné odpoledne a večer jsme tam s partou kamarádů řešili zásadní životní problémy, jako kde sehnat Playboye, jak vyloudit pusu od holky a kam vyletí kulička ze spreje od emailového laku na tátovo auto, když se hodí do ohně. Naše parta páťáků časem nutně potřebovala úkryt před deštěm a jinými nezpečenstvími, a tak jsme začali budovat „bunkry“. Nejprve z větví a sebraného harampádí, jenže do takového bunkru dívku nepřilákáte, jak jsme několika pokusy zjistili. Vhodný materiál jsme brzy vystopovali na blízké neoplocené stavbě zastřešení zimního stadionu a na střechách nedalekých garáží. Palety a prkna z lešení už poskytovaly jistý stavební a estetický rozmach. Na střechu jsme použili vytrhané kusy ipy, které bylo dostatek na asfaltově černých střechách garáží… Útulné pevnosti skvěle uspokojovaly naše touhy po kamarádství, dobrodružství a nezmoknutí. I první podivně slizká políbení padla… Bunkry v nás probudily vztah k majetku, který je třeba bránit před loupeživými majiteli garáží, hlídačem stadionu a tou druhou fakt pitomou partou kluků. 

První ze sousedů našeho soudomí právě dopil svůj drink Oloupen. On sám oloupen nebyl, jen se chtěl začít bránit… Zvolil cestu Neuvidí-li poberta za plot, nebude lákán a nepřijde. Svůj sto dvacet centimetrů vysoký dřevěný plot navýšil na závratných tři sta! Mezery mezi původními plaňkami zaprknil a všechny dostupné díry a otvory, kudy by mohlo být vidět do zahrádky, ucpal tmelem. To uviděl jiný soused. „Když on vysoko, já ještě výš!“ si nejspíš pomyslel a začal budovat. Tři sta padesát! Jsem žádostiv, kam až to půjde u třetího. Ten prý odjel do lesa hledat vhodné stromy a před jeho domem parkuje jeřáb…

„A nevadí vám, že jste si vyrobili stěnu, za kterou se vejde celý autobus šmejdů?“ ptám se, „A že když prevít nevidí sem, vy nevidíte jeho?“ Koukají na mě jako na nakažené klíště. „Nikoho vidět nechci!“ prohlásil třistapadesátka. Chtěl jsem s nimi probrat ještě případné poryvy větru, v dobrém je upozornit na fyzikální fakt, pakliže se energie dodaná prouděním vzduchu nevstřebá do pohybu, jako třeba u lodi na moři, může se jim monsterplot skácet na zem jako naše dcera, když jí tuhle lezl pavouk po noze… Ale nemají prý hlouposti už čas, musí své hradby bez střílen ještě natřít, aby byly krásné. Třístovka se na mě moc ošklivě podíval, když jsem utrousil, že je to dokonale zbytečná práce…

To já na to šel úplně opačně. K lesu zády, k Ivanovi čelem. Já nejen že chci lupiče vidět, já si na něj posvítím! Nasadil jsem si roušku, vydezinfikoval ruce a vstoupil do jednoho z hobby center, která se už více jak před měsícem stala symbolem rozvolňování přísné „corona“ karantény. Dokonalý plašič a odhalovač nezvaných hostů jsem našel za pár minut. Radostně platím a nedočkavě spěchám domů, abych namontoval a plašil. Nacpal jsem vynález bateriemi, vzal si malé hliníkové schůdky, vrtačku a svačinu, a nadšeně měřím, vrtám a šroubuji. Krabička se dvěma led všelijak nastavitelnými světýlky a jedním pohybovým čidlem na našem zahradním domku vypadá úžasně a hlavně nenápadně. Jsem na sebe pyšný, jelikož se mi po dlouhé době podařilo kolem sebe nic nezničit. Pochoduji pod čidlem, abych vyzkoušel a vyladil. Nic. Nesvítí to. Ani trošku. To budou baterky. Náš malý dareba je určitě použil do auta na dálkové ovládání a pak je tajně, jako už několikrát, vrátil mezi nové. Takže znovu schůdky, demontáž, nové baterie, montáž. Pochod. Nesvítí. Chce se mi do toho praštit, neboť začíná hrozit, že případného zloděje neoslním.

Na tomto místě, kdy si rozbaluji svačinu, abych si uklidnil pocuchané nervy, si dovolím jednu citaci. Je to recenze jisté čtenářky na mou knihu:

„No, já mít doma takového deb..la, tak ho utluču holí. Ještě, že to bylo psáno s nadsázkou. Dala jsem to ještě raději přečíst snaše (cca ve věku autora), ta pak krčila rameny. Takže mi tím potvrdila, že je to blbost.“

Vážená paní, ano, blbost to je. Ale ten deb..l, jak píšete, opravdu existuji. A vyřiďte snaše, že je to s ním mnohem horší, než si obě dohromady dokážete pomyslet… Moje žena by vám mohla vyprávět! Ostatně posuďte sama…

Ty baterie jsem měnil ještě jednou a při tom stihl důrazně pokárat syna a hned po něm i ženu, neboť nedokázala zabránit jeho nekalému nakládání s monočlánky.

Hrabu se hluboko v černém kontejneru půjčenými vidlemi od třístovky. Hrozně jsem zhřešil, jelikož jsem krabičku od světla vyhodil a přitom nerecykloval. Nutně ji potřebuji najít. Je v ní návod a hlavně účet, který by mi pomohl k úspěšné reklamaci zmetku. O něco později tam hledám i osm nových tužkových baterií… Mezitím totiž naši zahrádku polilo večerní šero a namontované světlo rázem ožilo. Přesně podle návodu! Taková maličkost a jakou to udělá radost! Ono to svítí jen ve tmě! Pochoduji tam a zpátky pod čidlem a nastavuji co nejlepší úhel dvou světelných kuželů, jejichž skutečně silné světlo kriminálníka osvítí, rozzáří, oslní a vyplaší…

„Dobré jitro, Slunce mého života!“ zdravím druhý den ráno svou milovanou ženu. Jsem v dobrém rozmaru, protože jsem se skvěle vyspal. „Vypadáš na erupce,“ zaujal mě její nezvykle unavený a naštvaný výraz. Myslím, že jsem to ideálně vystihl. Vybuchla. Vůbec jsem nechápal, co se to s ní stalo. Prý jsem se provinil tím, že jsem spal. Když jsem ji uklidňoval, že to přece rozumní lidé v noci dělají, jako by se moje Slunce změnilo v supernovu…

„V půl třetí, ve čtyři a ve třičtvrtě na pět!“ haleká směrem ke mně.

„Odjezdy autobusů?“ ptám se. Chystám se totiž do práce a auto mám v servisu, takže odjezdy vozidel MHD směrem domů se mi odpoledne budou hodit, byť mnohem pozdější. Než jsem stihl poděkovat za snahu a dát jí pusu, jelikož je na mě hodná, řekla: „Sousedi!“ Pak se nadechla a dodala: „Zvonili!“

Byl jsem prý jediný, kdo ze všech dostupných okolních lidí klidně spal. O nočních manévrech ozbrojených vyděšených sousedů v pyžamech a nočních košilích jsem vůbec nic netušil. Prý se najednou rozzářil náš zahradní domek a někteří vynervovaní ochutnavači koktejlu Oloupen se domnívali, že se zloději vrátili a vykrádají nám ho. Proto nás běželi vzbudit… Jsou to dobří lidé... V noci se tu, jak postupně všichni kromě mě zjistili, potuloval místní zrzavý kocour. Asi nemohl usnout. A moje čidlo, jak se píše v návodu, si všímá i malých živočichů.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem všechny okolní sousedy musel večer navštívit a omluvit se, neboť jsem jim zapomněl o svém zářivém zařízení říct. Své ženě jsem přinesl tulipány, jelikož byly v akci, a pochlubil se, jak jsem se sousedy zaválel, jak jsem se hezky omluvil a uklidnil je: „Až to bude příště svítit, buďte v pohodě, to zase bude ta kočka…“

„Pokud tomu správně rozumím,“ povídá zamyšleně moje žena, „odteď je jedinou funkcí té tvé drahé lampičky svítit na cestu kocourovi. Nebo zlodějům…“ Pachuť. To je přesné. Oloupen a nepříjemné poznámky mé ženy… Zanechal jsem kocouří veřejné osvětlení svému osudu a vypravil se do hobbymarketu pro další technickou vymoženost proti nezvaným hostům. Pořídil jsem alarm. S pohybovým čidlem, samozřejmě. Je to taková malá bílá krabička s okýnkem a červenou ledkou. Tentokrát jsem se rozhodl neudělat sebemenší chybu. Snad poprvé v životě jsem si důkladně přečetl návod ještě před instalací a koupil úplně nové baterie. Zahradní domek jsem kousek po kousku překontroloval, nemá-li v sobě otvor, kterým by cokoli malého živého doň vniklo, aby nedošlo k nehodě, neboť se sousedů po světelné show trochu bojím… Instalaci zvládne opravdu každý, píše se na krabičce. Měli pravdu. Pár vrutů a držák, do kterého nacvaknu samotný alarm, je na místě. Po návštěvě několika odborných diskusí na internetu jsem se vyzbrojil zásadní vědomostí: alarm s čidlem umístěte na těžko dostupné místo, aby se ho zloděj nezmocnil dřív, než spustí poplach. Přístroj jsem přivrtal na nejvyšší a nejodlehlejší možné místo v domku tak, aby měl vstupní dveře přímo proti sobě. Cestu k němu jsem pro jistotu zarovnal nářadím, starou pneumatikou, pytlem se zeminou, a i jiným harampádím. Na první pohled neznalého a nepoučeného člověka by to mohlo působit jako nepořádek, ovšem jen já vím, že se jedná o sofistikovanou ochranu alarmu. „Ano, je to nutné!“ vysvětluji celý složitý proces své úklidomilné ženě. Uprostřed toho všeho stojím na malých štaflích. Vše je připraveno k testu. Jakmile to zapnu, bude náš domek dokonale ochráněn. Jednak ta malá věcička poničí zlodějův sluch a jednak předpokládám, že i mě ten hvízdavý poplach v noci probudí... A chmaták se lekne, neukradne a uteče.

Je něco po osmé večer a v televizích klidného soudomí začínají seriály. Tadyhle to má vypínač. Musím se na štaflích natáhnout až ke stěně, abych jen tak tak dosáhl na drobnou páčku nebo jak se tomu říká. Už vím, posuvný spínač. Tichounké „cvak“. Pohnul jsem rukou. Čidlo zareagovalo okamžitě. Červená dioda blikla. Ozvalo se něco nepopsatelného. Pištivé zvukové rázy s neuvěřitelně vysokou frekvencí. V prvních několika sekundách mám pocit, že mi to vykloktalo mozek z hlavy. Bolí mě uši. Zahajuji ústup. Vyběhl jsem z domku a zavřel dveře, abych děsivý hluk uvěznil uvnitř. Úspěšnost mise: dvacet pět procent. Jsem opřený o dveře. Mám pocit, že se chvěje celá dřevěná stavba. Je neuvěřitelné, kolik lidí se za zhruba třicet sekund, které jedno kvantum poplachu dle návodu trvá, seběhne, aby si prohlédlo toho blba, který aspiruje na titul Soused roku. Dorazila i moje žena. Všichni se na mě dívají. Já držím dveře. Bojím se je otevřít a bojím se skupiny nenaladěných spoluobčanů kolem sebe.

„Mohl bys to vypnout?!“ křičí na mě moje milovaná. Určitě to nemyslí zle, jen se pokouší být hlasitější než ta věc v domku. Pokusil jsem se jí kroucením hlavy ze strany na stranu sdělit, že je to naprosto nemožné. Tak teď už to zle myslí… Nejen ona. Najednou je ticho. Všem se ulevilo, mně nejvíc.

„Výborně, problém vyřešen!“ usmívám se na celé kolo. Nedůvěřivě se na mě dívají, ale nakonec všichni pomalu odcházejí. Kromě mé ženy. Mlčí a kouká se mi do očí. Moc dobře ví, že je mi to nepříjemné a že vím. Že dělám ostudu. Že jsem nemehlo. Že jsem neměl kupovat alarm za sto padesát ve slevě. Ovšem kromě jejího pohledu mám ještě jednu drobnou nepříjemnost. Potřebuji se dostat dovnitř, abych posunul spínač na krabičce do pozice off. Jenže cesta k ní je neúprosně dlouhá a složitá. Překročit pneumatiku, vyhnout se pytli s hlínou, dát stranou kolo, přistavit poražené štafle, vylézt na ně, natáhnout se. To všechno za doprovodu strašlivého kvílení té pitomosti na stěně, neboť bude neomylně reagovat na jakýkoli pohyb. Sám jsem ji tak nastavil… Mimochodem, jak může někdo vyrábět a prodávat tak nebezpečnou a zbytečnou věc jakou je alarm bez prodlevy?! Na co to je?!

Mám dvě varianty řešení. Tou první je dobrodružná překážková dráha. Výsledek nejistý. Možnost rozzlobení ženy. Možnost nelibosti sousedů. Možnost poškození sluchu. Druhou variantou je Don Quijote. Rychlý výpad třeba hráběmi, strhnutí krabičky při použití násilí a její bleskové rozšlapání. Výsledek velmi nejistý, ovšem potenciálně kratší doba hluku. Další možné následky identické jako varianta jedna plus nebezpečí zvrtnutí kotníku při dupotu na alarmu.

„A teď, babo, raď!“ pomyslel jsem si a omluvně se podíval na svou ženu. Nakonec zvítězila varianta útoku na alarm číslo tři. Ta její. Kombinace Don Quijote s kýblem. Do deseti sekund bylo po všem. Zhluboka jsem se nadýchl. Žena rychle otevřela dveře. Vbíhám do zahradního domku. Hráběmi rvu ze stěny držák s alarmem. Křuplo to, spadlo to. Ještě že jsem nešika a upevnění na stěně nebylo z nejkvalitnějších. Ječící krabičku házím do připraveného kýblu s vodou. Smrt hluku nastala téměř okamžitě…

Teď už máme světýlko na domku a vevnitř nový, dobře připevněný alarm s dálkovým ovládáním a několikasekundovou prodlevou. Jsme tak chráněni, minimálně pro náš pocit, pro zředění několika nechutných doušků nápoje Oloupen. Tedy ještě hrozila malá kamera na cestu za domkem, ale to se mi pomocí zákona o GDPR a upozornění na mou manuální nesmělost podařilo ženě rozmluvit. Přesvědčil jsem ji, že pokud bychom byli vyloupeni, nechám odbornou firmou udělat kolem zahrady vodní příkop s padacím mostem. Kameru jsem prostě nemohl dopustit… Zaznamenala by totiž úplně zbytečně každý pohyb na cestě za domkem. Procházku kocoura, průlet špačka, jak nám letí chutnat borůvky, a hlavně mě, jak chodím za domek nikoli lovit slimáky, aby nám odtud nelezli decimovat zahrádku, ale tajně kouřit…

No a co je horší, než nápoj Oloupen? I sebemenší doušek Hněvu mé ženy!

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Už ste čítali?