Tajemství naplněné krabičky aneb láska prochází žaludkem

Autor: René Melichar | 5.12.2019 o 8:50 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  219x

Před naším domečkem přezahrádka a na ní se betoní elboudička… tak nějak pěkně by mohla znít moje zbrusu nová lidovka. Možná z toho brzy udělám i punkrockovou pecku,

jakmile se naučím noty a pochopím, co je to tónina a jak se hudba podivně zkrouceným klíčem odemyká. A elbudku krášlí napěchovaná krabička… by to před několika týdny pokračovalo. Do té doby to byla jen zděná bouda s dvířky, která ukrývala hlavní přívod elektrického proudu vespolek s jističi a měřidly, díky kterým pak za ochočenou fyzikální veličinu platíme. Každý měsíc tajemnou budku s neskrývaným napětím otvírám a opisuji stavy spotřebované energie, abych mohl prudit rodinu k dalším překonáním světových rekordů v šetření zázračným pohybem elektronů nebo čeho to vlastně v průřezu vodiče.

Bylo ráno. Sychravé, šedivé, studené. Takové to, nechci říct, úplně hnusné, ale malebné rozhodně nebylo. Navíc je 5:17 a já se snažím spěchat do práce, abych pomohl vytvořit další a další kousky seriálu, který v televizi, pro mě naštěstí, nikdy neuvidím. Myslím si, že leckdy mají tvůrci seriálů a i jiných nejen televizních děl štěstí, že se na své výtvory nemusí povinně pravidelně dívat… Je těsně po čtvrt na šest, tedy podle jistých pravidel nenásilného soužití lidí s lidmi je ještě noc. Řeknu vám, chodit takhle brzy do práce je učiněná nechutnost. Člověk jsem nedoprobuzený, malátný, nevrlý, protivný sám sobě, a to je co říct, neboť jsem v širokém dalekém okolí nejspíš jediný, kdo mě má rád. Když se mi podařilo se nacpat do auta a nastartovat, aniž bych mezitím jako obvykle usnul, středně krátkým pohledem, jen tak ze zvyku, kontroluji, jestli jsem ve svém pozdně nočním či brzy ranním stavu nezapomněl zavřít dveře nebo někde nenechal zbytečně rozsvíceno, což by mohlo způsobit děsivou kalamitu v podobě nešetření energiemi. Vše je, jak má být. Až na jednu drobnost. Něco leží na naší budce s elektrikou. Co to je? Pere se ve mně ohromná zvědavost s bezbřehou leností. Chvěji se zimou, dobře vychlazené auto zatím neposkytuje vábné útočiště, jelikož ještě není schopno zatopit, takže výstup do volného prostoru mimo vůz by neměl být šokem ani tepelným. Dívám se na budku. Je na ní krabička. Hranatá, plastově průhledná a čímsi naplněná. Takhle z dálky to vypadá jako jídlo! Mezi mým autem a budkou s krabičkou je místní komunikace o šířce 3 metrů, přesně podle ČSN736110, takže při nedostatečném osvětlení a slábnoucím zraku vidím do tajemného pokladu jen s obtížemi. Ano. Zvítězila zvědavost nad leností. Obratným manévrem jsem zaparkoval těsně vedle budky. Krabička je plná dobrot! Jů!

Je v ní napečeno. A sice: dva kousky domácího perníku s červenou marmeládou na povrchu (mám raději cukrovou polevu s citronovou příchutí, ale když je hlad, je i marmoška dobrá), čtyři tvarohové šátečky notně pocukrované, zhruba pět něčeho, co nevím, co je, neboť je to na druhé straně krabičky a tam z auta těžko dohlédnu, ale přesto to vypadá chutně. Otevřel jsem okénko, krabičku vyfotil, abych měl na později důkaz, kdyby něco, a odjel do práce.

Celou dlouhou cestu do práce přemýšlím, proč to tam, jak se to tam, a kdo to tam… Pak mne jako každý den rozdrtilo soukolí nekonečného natáčení, a já na dobroty úplně zapomněl.

Večer, přesně ve 21:07, parkuji svůj maličký modrý tříválec o směšném obsahu devíti set kubických centimetrů před naším domem, přesněji naproti přes místní komunikaci, na polopřímce vchod do domu – budka. A co myslíte? Je tam! Nikdo krabičku neodnesl, neuklidil, neposunul. Proč? Nechybí teď někomu? Nejdřív zvoním u sousedů, jelikož zděná elektrická skříň, jak se tomu údajně také říká, je společná pro dva domy. Ne, není to jejich. Mohl jsem si přece všimnout, že se naplněnina poflakuje na naší polovině budky. Ano, promiňte, to máte pravdu, to bude asi naše.

Doma opatrně zahajuji vyšetřování, neboť by se mohlo jednat o tajnosnubný vzkaz někoho neznámého pro někoho mně známého. A to by se mi v krajním případě mohlo nelíbit.

Začínám s dcerou. Jsem totiž přesvědčený, že je to snídaňový dar od jejího ctitelníka, je jim oběma čerstvých osmnáct, takže co už ten chudák kluk má udělat, aby se tak nějak obloukem a decentně dostal k pokladům naší dcery, no ne? Obzvlášť v pro ně fyzickým kontaktům nepřející době, kdy se snad už všechno odehrává po síti a kdy se kdekdo pomátl hyperkorektností a „me too“ (tuším, že to ve volném překladu znamená „a vy mně taky…“ nebo tak něco) a kdy počet „druhů pohlaví“ nebývale narůstá. Jak se v tom mají vyznat? Navíc jsem si vzpomněl, kterak jsem se ke své tenkrát ještě ani náhodou ženě romanticky vloudil s mřížkovaným tvarohovým koláčem, neboť jsem literárně předpokládal, že láska prochází žaludkem. Ovšem tím nám tenkrát prošel jen ten koláč, který jsme zalili nechutnou rozpustnou kávou (tenkrát to pro mne, samozřejmě, byla mana nebeská). Láska se tehdy dostavila až po mnoha týdnech a po dokonalém vytrávení. Vzpomínku na elektrizující a vzrušující kávovokoláčovou návštěvu si uchovávám dodnes. Ve svém autě. Na sedadle spolujezdce. V potahu je obtisk malého pekáče, neboť jsem tehdy hořel netrpělivostí a ještě velmi horký jsem ho posadil vedle sebe…

Dcera energicky pohybuje hlavou zleva doprava a zpět a při tom tvrdí, že ne. Že za krmnou krabičkou není schován její nápadník.

„Zavolej mu,“ ponoukám ji k ukojení mé zvědavosti a touhy vyřešit sladkou záhadu. 

„Ne. Není to od něj,“ tvrdě trvá na svém. Že to ví. Že si s ním už ráno psala po síti a že nic o snídani nepsal, pak se rozčervenala a svižně odešla do pokoje. A teď tedy nevím. Jestli ji to štve, že dárek není od něj pro ni, nebo se stydí za myšlenku, že by ráda, aby to bylo od něj a ono není… „Stejně mu ale řekni, že já raději klobásku nebo řízek,“ rýpu do dcery, která nepříjemně syčí: „Není to od něj!“

Já si stejně myslím, že je, ale brouk v hlavě přeci jen začal nepříjemně hlodat (ač málokterého brouka bychom mohli zařadit mezi hlodavce), alebrž pokud to opravdu je jinak, tak to mění situaci. Razantně.

Že by to bylo pro mě? Že by mi moje milovaná žena po deseti letech od „slibuji dnes přede všemi“ takhle na tajňačku vyjevila své žhnoucí city buchtou? Nejsem si úplně jistý, ale tudy cesta nepovede, neboť jsem kulatý dost a není třeba cpát buřta cukrem. Navíc se nedávno moje drahocenná vyjádřila ve smyslu, že víc než tři velká X se u oblečení téměř nedělají a že sehnat na mne například plavky je nadlidský úkol. Ne, žena to nebyla. A můj fanklub, jehož vedoucím i všemi členy jsem já, jsem mi nic neposílal. Rovněž, pokud mám správné informace, utajeného ctitele nevlastním. O ctitelce není nutno uvažovat, ráno jsem se omylem spatřil v zrcadle… bojím se, že se ještě týden budu budit hrůzou…

Tchýně! Jasně! Poslala tchána na noční výlet s dobrotami, sice nevím proč, ale možné to je. Jenže mi mobilně sdělila, že o tom nic neví, že sama nemá na neděli napečeno a ať přinesu ochutnat… A tchán pak potichu říkal, že by to na jeho ženu sice sedělo, ale že si podle ní myslí, že brzy ráno nikde nebyl.

Tak že by syn dostal dárek? Je mu deset. Není to příliš brzy!? I když… Já ve čtvrté třídě okukoval úplně nahou spolužačku. Dal jsem jí za to fantastickou oříškovou karamelu. Ale že by mi ona na oplátku přinesla dobrotu? Navíc když u nás synkova spolužačka tuhle byla a dělali spolu nějaký referát do hodiny dějepisu, byli oba pod přísným dohledem mé ženy, takže jediná intimnost, ke které podle přiznání synka došlo, bylo to, že si rychle a tajně navzájem ukázali jen mobily.    
Ha! Tedy je to dar pro mou ženu! Darebnice! Takže tebe obluzuje nějaký pečící obejda!? Bohužel, křížový výslech nepřinesl žádné indicie k odhalení pachatele. Jen logickou úvahu mé ženy, kterou se doteď marně snažím rozkódovat, neboť může znamenat úplně něco jiného, než to vypadá… Pokusím se o její výrazně zkrácenou a zhuštěnou interpretaci: Někdo šel kolem, měl napečeno, možná i naváto, zavazoval si třeba botu a aby měl obě ruce volné, položil si krabičku na zem, a pak zpitomělý štěstím ze zavázání zapomněl napečeninu odnést, obzvlášť když byla ještě tma a ve tmě co? Ve tmě není vidět, z čehož logicky vyplývá, že tma způsobuje hlad. Příští kolemjdoucí s lepším zrakem spěchá do práce, vidí na zemi jídlo a jako uvědomělý poctivý občan si nalezený poklad nenechá, nýbrž jej naklade na nejbližší vyvýšené místo, aby se původní majitel onoho, až zase půjde kolem, mohl radostně se svým majetkem setkat, ovšem pouze za předpokladu, že hladový tudy chodí pravidelně. Pakliže byl krabičkář pouze náhodným průchozím, musí se druhý občan vrátit a nález řádně odevzdat a nahlásit na obecním úřadě. Tak nějak jsem to pochopil. Myslím. Asi.
23:04 Pod maskou manžela jdoucího vynést smetí pobíhám kolem budky váben krabičkou jak můra světlem, patnáctimetrovým pásmem měřím přesnou polohu objektu, fotím to ze všech stran s bleskem i bez, studuji jeho zdánlivě nijaké chování. Ovšem pouze z uctivé vzdálenosti, člověk nikdy neví, kdo ho pozoruje, a nerad bych byl prohlášen za zloděje.
Může krabička plná sladkého mámivého jídla položená na naší budce něco znamenat? Něco jako skrytý kód, šifra, poselství? Ale ať zkoumám, jak chci, pořád je to jenom buchta. V obalu. Třeba jsme se stali obětí nějakého obzvlášť vypečeného výzkumu, při kterém vědci pozorují a vyhodnocují naše chování vůči neznámému nelétajícímu předmětu (v poslední době jsem narazil na hodně divných výzkumů), třeba nás dokonce sledují ufoni!

23:26 Obsah vypadá skvěle. Naštěstí bylo přes den zataženo a nejvíc šest stupňů, takže v lednici to vlastně bylo, není čeho se bát. Přemýšlím. Bude dostatečně korektní opuštěnou dobrotu zakousnout ke kávě a na místě nálezu nechat vzkaz s díky a krátkou statí o tom, jak moc mi to chutnalo? Jenže je už dost pozdě, neměl bych mlsat takhle na noc. A možná si pro to v noci někdo přijde. Žena si ťuká na čelo: „Kdo asi?“ Napadl mne zbloudilý pekař. V našem městě je velká pekárna, pročež předpokládám, že tam pracují lidé. A pekárna peče v noci, aby ráno běžný občan křupnul do čerstvého rohlíku. Tedy pekař jdoucí zadělat těsto si nese svačinu, pečenou, samozřejmě. A z nějakého divného důvodu ji nechá na naší budce. Možná se mu, jako loajálnímu zaměstnanci, zdálo o motýle, a on z radosti, že si proto může napsat přesčas, sdílí dobrotu s dobrými lidmi... To je ale blbost… Jdu raději spát.

Druhý den 7:30 Dnes mám volno. Stanovil jsem si jasný cíl: přijít záhadě na kloub, neboť zbloudilý pekař se nedostavil k vyzvednutí svého upečenstva. Máme kuchyň. To se nevychloubám, jen popisuji situaci. V kuchyni okno. A tím je vidět na námi pozorovaný objekt. Beru tužku, papír, plně nabitý mobil s fotoaparátem a židli. Nadšeně si sedám, usrkávám horkou kávu a čekám, co se bude dít…

8:41 Nadšení je fuč. Nic se neděje. Kolem prošlo 27 lidí, projelo 9 aut, jedni popeláři, proběhly dvě kočky. Teď jde malinký pes vyvenčit paničku. Jinak nic. Nikdo si krabičky ani nevšiml. Ta nevykazuje jakoukoli změnu v chování a ni umístění. Začínám se nudit.

9:56 Papír mám už celý pokreslený postavičkami s nástroji, namaloval jsem obrázek filharmonie i s dirigentem, kterak hrají Verdiho. To se pozná podle toho, že páni mají zelené fraky a dámy spodní prádlo. Krabičce je to jedno. Už mě to nebaví…

10:09 Orchestr létá po kuchyni. Je z něj bezvadná vlaštovka.

10:17 Esemeska od ženy se ptá, jak se má krabička, která se jí líbí… že by se nám hodila a že když už je na naší budce, tak je skoro naše, ne?

Já vím, z pohledu vnějšího pozorovatele to skutečně může vypadat, že jsme tam krabičku zapomněli my, například při vystupování z auta, tedy že je naše. A jistě si sousedé klepou na čelo, proč to tam necháváme, proč děláme v ulici nepořádek. Nikdo by se nemohl divit, že jsem krabičku najednou uklidil, spíš by si všichni řekli: „Konečně“. Ale já vím, že je to jinak. Co teď s tím? Je to otázka morálky nebo logiky? Máme právo ukořistit? Odnést – neodnést? Ochutnat – neochutnat?
14:34 Konečně mne něco napadlo! Možná to nebyl pekař ani rozvázaná bota! Mohl to být elektrikář nebo jak se jim říká, zkrátka člověk, co opisuje stavy elektroměrů. Nesl si svačinu, kterou si sám, chudák, v noci napekl… Neváhám, zachráním, budu za čestného hrdinu a elektroměřič bude mít radost. Volám do místní Čez distribuce. Paní si trpělivě vyslechla můj příběh a pak se naučeným vlídným tónem zeptala: „Děláte si ze mě legraci?“ Odmítala pochopit, že mne krabička se sladkým jídlem děsně irituje a že ji tu nechci. Ještě než mi položila telefon, řekla, že dnes se stavy už neopisují, že je to všechno nějak digitálně a na dálku a: „Dobrou chuť“.
16:17 Nehýbe se to. Nikdo nejeví zájem. Uklízím židli a sbírám desítky papírových vlaštovek a parníčků a jedno nebe-peklo-ráj. Krabička mne vytáčí. Nemám ji rád!

19:06 Po slunečném dni přišel chladný večer. Celý obsah krabičky je silně zapařený, čímž se dostal do stavu, kdy bych to neochutnal ani já. „Že bychom zachránili aspoň tu krabičku?“ ptá se nenápadně moje milovaná žena. Dělám, že jsem otázku neslyšel, neboť mi to nepřijde správné a poctivé a sportovní.
20:29 „Ty, která se na zastávce stydíš zeptat v kolik jede vlak, kradeš?“ zeptala se šťastná žena naší dcery, která jí podává průhledný plast ve tvaru zakulaceného kvádru. Dcera uloupila, vysypala, přinesla. Žena přijala, omyla, uklidila. Konec pátrání. Hurá, už nemusím myslet a už mne nerozčiluje nevyžádaná ozdoba budky. Ach jo, nikdy se nedovím, kdo a proč… 
O čtrnáct dní později, večer. „Jeho maminka by chtěla zpátky tu krabičku,“ řekla dcera potichu, prý jí to právě píše její ctitelník po síti. Spustila se mi rýma a přehršel otázek: „Proč jsi nám kecala? Ty jsi věděla, že to bylo od něj? Ty ses ho na to od té doby ani nezeptala? Vy jste se od té doby neviděli? Vy jste spolu nehovořili? Nejste divní?“ Ani na jednu mi neodpověděla, vzala krabičku a odešla. Prý na rande. To ale znamená, že jsem měl pravdu! Láska prochází žaludkem!

Dnes ráno. Mám pozdější nástup, takže jsem se mohl povalovat v posteli o trochu déle. Děti jsou už ve škole, žena v práci, a mně dělá škodolibě dobře to vědět a teprve vstávat. Jdu k autu. Středně krátkým pohledem, jen tak ze zvyku, kontroluji dům… a na budce je zase krabička! Nenechám nic náhodě, hlavně to nenechám zkazit, když si to dcera zase nevzala, trubka. On jí láskyplně přinese snídani a ona to tu nechá?! Co se dá dělat, tentokrát se obětuji, nemůžu přeci kluka zklamat, když se tak snaží. Asi jsem mladým křivdil, že všechno probíhá po síti…
Sedám do auta. Soused, rodilý Srb, zrovna vyšel z domu a mávl na mě. Z okénka na něj volám: „Pěkný den!“  Nadšeně mi mává, já mu mávám, on dokonce oběma rukama (jiný kraj, jiný mrav). Ano. Já vím. Jsem tu oblíben.
V práci jsem dřív, sice ještě není čas svačiny, ale já nevydržel muka čekání. Je čas si pochutnat. Musím uznat, že ctitelník je nejen milý, neboť nám krmí pažravou dceru, ale i chytrý, jelikož nejspíš po minulé zkušenosti myslí i na jejího tatínka, který díky degustaci dobroty nebude z kulometného hnízda na ochranu dcery pálit hned ostrými, čímž bude objekt jeho zájmu povolnější… Myslel jsem jako přístupnější… Tedy dostupnější… Prostě že ji snáze někam pustím. Snídaně je dnes totiž mnohem vábnější a zcela jistě chutnější! Je tu klobáska, malý řízek, kolečko tlačenky, domácí chléb a tři kyselé okurky. Oblažil jsem všechny své chuťové pohárky. Za takovou snídani, si ji, chlapče, můžeš půjčovat častěji!

Večer parkuji před domem. Zdravím souseda. Ten na mne něco gestikuluje, vypadá to, že se dost pohádal se svou ženou, posunky totiž nejsou publikovatelné. Balkánskou krev holt nezapře. U nás doma je ticho, i když jsou všichni doma. Moje žena se na mne ani nepodívá. Projíždím telefon a hledám, co jsem zase napsal do esemesek, ale nic závadného nenacházím. Možná jen klábosila se sousedkou a nakazila se špatnou náladou. A možná taky za chvilku budu gestikulovat, v nejhorším si dáme se sousedem skleničku a bude nám neveselo společně.

Aha. Tak nebude. Společně. Dcera se mi směje do očí. Umývá ctitelníkovu krabičku od dnešní sladké snídaně, jelikož láska a žaludek se mají rádi. Než jsem se stačil na cokoli zeptat, přišel desetiletý synek a káravým tónem se ptá: „Tatínku, proč jsi sousedovi ukradl svačinu?“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁR PETRA SCHUTZA

Ficov kľúč je Danko

Ak sa SNS nedostane do parlamentu, Smer je vybavený.


Už ste čítali?