reklama

Obyčejný den aneb Majestas moje žena

Za důkaz, že je ráno a že ještě nejsem ve svém pokročilém středním věku po smrti, i když si naše dcera drze myslí něco úplně jiného (stejně jako já jsem v jejích sedmnácti letech uvažoval o pětačtyřicátnících),

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

jsem si ten den dovolil považovat fakt, že slyším svůj telefon, na němž mám nařízené buzení. Časně ráno nebo lépe pozdě v noci mi profoukla obě uši rocková pecka australských elektrikářů, jejíž český překlad by mohl být asi takto: „Nechci nic, nechte mě bejt, beru všechno za pochodu, nepotřebuju důvod, nepotřebuju rým… jsem na dálnici do pekla…“

V půl páté zimního času jsem konečně dohonil nepohyblivou ječící technickou vymoženost a několika naučenými chvaty jí znemožnil další hlasité vyvolávání čerta, neboť reálně hrozilo, že se probudí má milovaná žena. A ejsíci by zbledli závistí.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Opatrně se sunu dolů po schodech vzhůru do pekla všedního dne. Čekají mne dvoje, neboť máme dům obohacený spíše vertikálně a někdo vymyslel, že staříci budeme spát „ve věži“, jelikož schody údajně umí oddálit návštěvu nevítaného kamaráda Alzheimera, jenom si nemohu vzpomenout proč. Jenže víte, co to je?! Každý večer dostat znaveného já až do nebes a každé ráno rozespalého a ještě unavenějšího dolů, aniž bych počítal schody něčím jiným než pleskajícími ploskami?! Už na prvních jsem zjistil, že se někde stala chyba, zvlášť když jsem předlouhou sekundu bezmocně pozoroval plachtící, ztichlý mobil. O jeho přistání se dá jen těžko říct, že bylo hladké, a zvukový efekt doprovázející nabytí kontaktu telefon – schody byl ve ztichlém domě skutečně parádní. Hrozně jsem se lekl. Ne té rány, tu jsem logicky očekával, ale své ženy, kterou jsem v tu chvíli rovněž, ale ne TAK rychle.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Jakmile jsme si odbyli společenské formality typu: „Dobré ráno, miláčku, taky ses vyspala dobře?“ a „Ježišmarjá, co se stalo!?“, přešli jsme k závažnější diskusi na téma „Komu ublížil pád“. Zatímco já se snažil vzkřísit parašutistu, který se bez padáku vrhl vstříc nevypočitatelnému osudu z mých jitřně méně šikovných rukou, moje líbezná žena ostřížím zrakem rentgenuje schodiště. Je zvláštní, že se nikdo nezajímá o to, jestli jsem náhodou nespadl já a fatálně si neublížil… Nejsem si tím totiž ani já po ránu úplně jistý. Za pár minut jsem se dověděl, že je nutné, aby se ze schodů padalo opatrně, ať je to, co je to, nejlépe však vůbec, jelikož by to mohlo způsobit újmu na zdraví. Schodům.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Zákon je nejvyšší normou, která předepisuje nebo omezuje jednání, nebo jinak – všeobecně platné pravidlo, jemuž se člověk musí podřídit. Své o tom věděl i sám Karel IV., když se pokusil vydat svůj zákoník, jenže přes odpor vyčůrané šlechty mu to neprošlo. Nemám ambice se o něco takového ani vzdáleně pokusit, obzvlášť když máme doma vyčůrané jen děti, kterým odpor nekladu, ovšem ten den se ve mně cosi pohnulo… Notýsek a tužtička podle dcery prý není cesta z mé celoživotní naprosté nemožnosti a „ouldskůlu“, a tak se během onoho obyčejného dne pokouším do svého telefonu diktovat poznámky. Jednak abych i příště věděl, kde jsou mantinely, odkud vane vítr, kam až můžu, které chyby neopakovat, a jednak se mi to to ráno jevilo zábavné. Připadala mi malebnou myšlenka, že stvořím sbírku zákonů, kterými se musím řídit. A možná i trochu chci, jelikož svou ženu miluji…

SkryťVypnúť reklamu
reklama

A teď jak to bylo doopravdy.

Včera večer. „Ty jsi zase nezamkl dveře?“ prosvištěla vzduchem výčitka schovaná do jednoduché otázky. To slůvko „zase“ zase hovoří jasně. Nemám ho rád.

„Asi jsem zapomněl,“ return upřímným přiznáním.

„A kolikrát jsem ti to už říkala?“ tázací věta doplňovací, jelikož na ni nelze odpovědět ano-ne.

Co na to říct? Mockrát? Ani jednou? Přece uznáte, že nemohu přiznat, že někdy pánský filtr jede na plné obrátky, až se zavaří a filtruje pak veškerou zásadní komunikaci. Mám mozek zahlcený snahou aspoň trochu pochopit teorii superstrun, neboť slučuje obecnou teorii relativity a kvantovou mechaniku a já v obojím mám děsný guláš i přes Hawkingovu snahu vysvětlit problém obyčejnému člověku.

„Posloucháš mě vůbec, když ti něco říkám?“ trefa do černého. Tady máme tázací větu zjišťovací, i když tazatelka správně tuší mou nevyřčenou nesprávnou odpověď. „Nebo si nic nepamatuješ!“ dodala.

Žena si pamatuje všechno. Jako vážně VŠECHNO! Co mi kdy řekla, co jsem na to řekl já, co jsem měl při tom na sobě, že v tu chvíli drobně pršelo a zrovna nám vykvetla ta žlutá orchidea a její maminka si z knihovny omylem přinesla knihu, kterou už četla, takže její manžel ji láskyplně běžel vyměnit, a syn ten den dostal dvojku z prvouky. My máme doma orchideu?!

„Nevím, já nic nevím, prostě zamknu,“ zamykám dveře, „a problém je vyřešen!“. Není. Zůstal tu s námi. I s mým neoblíbeným „zase“. Dostávám zaslouženou „čočku“, i když jsem problém vyřešil „na místě“. Dopravní policista by měl radost a nechal by mne pokračovat v jízdě, ovšem moje žena…

A tak abych předešel podobným nepříjemnostem, rozhodl jsem se veškeré při- a u-pomínky spolehlivě zaznamenat a později si je pročítat třeba na záchodě, kde se mi dobře čte, abych byl připraven a hoden života domácího. A ženu tím určitě báječně naštvu, když si to později budu před ní pročítat a kontrolovat správnost jejích „už jsem ti to říkala!“

Těsně před usnutím jsem tajně vytáhl telefon a slavnostně si pod peřinou nadiktoval první zákon:

Poslouchej trpělivě, když ti žena hubuje. I když to opakuje 7x za deset minut. Měl bys ocenit, že pokaždé jinými slovy. Dělá to pro tvé dobro. Neříkej na to Ano. Nemlč. Nekoukej. Můžeš za to!

Neubližuj schodům necitlivým pádem byl tedy druhý den ráno druhý poznamenaný zákon.

Třičtvrtě na pět. Dech lokomotivy. To je sice úžasná píseň mých oblíbených Jethro Tull, ale teď je to moje funění. Dvoje seschody jsem zvládl v pohodě, ale něco jsem si zapomněl, myslím, že ponožky, jelikož jsem bos, pročež dvoje doschody mi právě krutopřísně ubližují. Nehraničí tohle se sportem?! Už chápu, jak schody bojují proti zapomínání! Strachem ze součtu vyšlapaných. Moje babička říkávala: „Co není v hlavě, musí být v nohách“, konečně tomu na vlastní kůži dobře rozumím. Vyčerpaný stojím před umyvadlem a snažím se zpátky zavolat svůj dech, chytit odstín pleti aspoň trochu méně modrý a vyčistit si zuby. Když se mi konečně podařilo nevdechnout kartáček a omýt si tu věc, která na mne kouká ze zrcadla, chci se utřít. Jdu přes celou koupelnu směrem k osušce. Pokapanou podlahu průběžně utírám právě navlečenými čistými ponožkami, abych jako každé ráno zahladil stopy a neměl průšvih. Jdu po paměti, mám v očích vodu a vodní clona je prevít. Nahmatal jsem měkké voňavé. Zhruba deset na mínus sedmnáctou sekundy přemýšlím o tom, co to s osuškou učinila naše nová sušička, která mi, mimochodem, buď zkracuje trička nebo zvětšuje břicho, nejsem si jistý. Budu se na to muset zaměřit. Znalí tvrdí, že jsou po jejím zásahu ručníky hebké. Nečekal jsem ovšem, že až tak a že mi dotek bude připomínat hebká ňadra mé ženy… Nebude. Diktované poznámky do vznikajícího zákoníku:

„Ty vole, proč nespíš?!“ není pěkné pozdravení ba ani milá ranní lichotka pro manželku.

Nekapej obličejem na podlahu. To, že ponožky byly dočista čisté, jí samou vyprané, prý není polehčující okolnost.

Osuška, kterou si utíráš prdel, byť čistou, není k utření obličeje! (Omlouvám se za vulgarismus, ale zákon je zákon a je třeba jej sepsat co nejpřesněji, aby se nějaký šťoura nedobral nesprávného výkladu.) I v tomto případě jsem se pokusil o obhajobu bez advokáta, ovšem plytký a od boku vystřelený argument, že zrovna tohle nechávám jen uschnout, aby jemné bylo, byl mou nevím proč nespící zákonodárkyní jemně naznačeno – defenestrován.

Pět hodin. Přesně. Presovač presuje espresso a vyrábí mimo lahodné a životodárné kapaliny i značně silné mechanické vlnění v látkovém prostředí, které, jak jsem se dověděl, vraždí spravedlivý spánek údajně hodných milých lidí (ve skutečnosti malí zlí a moje žena), kteří vstávají mnohem později než já. Několik týdnů bádání a výzkumu, kdy jsem kávotvora omotával ručníkem, který mi pak nešel vyprat a „já netuším, kam se poděl, nenechali jsme ho u moře?“, kdy jsem hlučítko zkoušel chovat, neboť jsem si byl jist, že vibrace pak budou slabší a zvuk méně vehementní, ale opařené břicho bylo palčivě proti, kdy jsem zkoušel odejít z domu kávyprostý, ovšem spánek za volantem není bezva kamarád, kdy jsem koupil výsměch prodavače místo zcela tichého presovače, kdy jsem utratil horentní sumu za kávy na pumpě, skončilo dnešním zápisem zákona:

Kávu si vař doma, u benzínky je příliš drahá, my to holt nějak vydržíme. Jen nevím, jak se píše ironický a mírně vyčítavý tón. 

Šest. Jsem v práci. O třičtvrtě hodiny dřív, než je nutné, ale děsí mne šance přijít pozdě. Dneska si hraju na střihače. Ne dcero, ne ovcí, ale „televíze“! Zvláštní práce. Celý den, celé týdny je člověk zavřený v malé místnosti bez oken, v takové ďuře, ve které nerubu uhlí, nýbrž televizní seriál, kde přes kamery kolegů a přes monitory pozoruje seriálové herce. Znám dokonale jejich tváře, každé jejich gesto, úsměv, umím číst jejich pohledy, poznám, kdy za pár vteřin zapomenou text, vím, jakou mají doopravdy náladu… Znám je možná líp než kdokoli jiný. A oni na oplátku vůbec netuší, kdo jsem já, mnozí mne nikdy neviděli… Sám uprostřed spousty mně známých a přitom cizích lidí. Vždyť říkám, divná práce.

Krátce před polednem mi pípne zpráva z domova. Jů! Hurá! Hřeje to u srdce. Aspoň někdo si vzpomněl, že žiju, že doopravdy existuju! Kdopak mi, moje milovaná ženo, píšeš? Vysavač. „Právě jsem dokončil úklid“. Koukám na to jak astronaut na dírku v Sojuzu, jelikož jsem dávno zapomněl, že s námi ještě bydlí někdo, kdo umí psát. 

V práci se už nic zaznamenáníhodného nepřihodilo, NASA se po osmi stech pokusech o probuzení rozloučila s „Opy“, já jedu domů svým malým modrým vozítkem, které je stejně staré jako to na Marsu. Jen bylo o něco levnější a pořád funguje. To bude dobrou údržbou zodpovědného majitele a dočista nevědeckým přístupem… V mém novém městě je semafor neboli v doslovném překladu „nositel znamení“. Ono je jich tam víc, ale tenhle je mi nějak zvlášť nesympatický. Zastavuje mne. I v noci. Rozčiluje mě to. Přijíždím k němu a svítí červená. Vždycky. Sotva zastavím, udělá mi zelenou. Ve dne, večer, ve dvě ráno. Dneska taky. Jedu krokem, červená. Musím na to přijít! Otáčím se a znovu. Jedu rychle, červená. Tak ještě jednou… Když jsem se asi po patnácti minutách dostatečně vyřádil, zjistil jsem, co jsem dávno věděl. Musím zastavit, aby se zelenalo. Proč? Buď je to místo značky Stop, jen dražší a složitější řešení, jelikož to máte čidlo, sloup, žárovky, kabely…, nebo protože prostě proto…

Jsem před domem, kde řádí živlové. Sněží, prší, fouká, co vám budu povídat, hnus. Běžím k odemčeným dveřím, abych okusil teplo domova.

„Veliteli, jsme na místě činu. Žena zavraždila muže, 35 bodných a dvě střelné rány, pak mu usekla hlavu a tělo se pokusila spálit. Motiv – šlápl na podlahu, kterou právě myla.“ „Zatkli jste ji?“ ptá se velitel do vysílačky. „Zatím ne, čekáme, až uschne podlaha…“ Vtip, který se mi tuhle zjevil na socsíti a který vůbec, ani trochu, není vtipný!

„Počkej chvilku, teď jsem vytřela!“ řekla moje milovaná žena. Sedím v autě, neboť se mi nechce moknout a mrznout, nerad totiž lámu rukávy a když jsem nedávno rozbíjel kulicha o chodník, koukali na mne sousedé zase divně, a čekám, až dostanu znamení. Zvláštní je, zkoumám to již několik let, že moje úžasná vytírá vždycky, když se blížím domů, ovšem aniž by tušila, kdy tento lahodný okamžik nastane. Diktuji: Moje žena je semafor. Chodit domů, až to uschne.

Vtip jsem poslal ženě a dostal signál. Můžu domů. Boty si zouvám na přiložené rohožce hned za dveřmi jako obvykle. V ponožkách jdu…

„Sem nešlapej,“ povídá můj semafor. „Tady je spousta písku, pořád ti to říkám,“ nějakým omylem vynechala slůvko zase.

„Není náhodou právě vytřeno?“ ptám se submisivně, jelikož nechci počítat bodné rány.

„Je, ale aby sis zvykl, že tu je vždycky spousta písku od dětí,“ dověděl jsem se a sebral tak další paragraf do zákoníku: Po zutí bot nešlapej blízko ke dveřím. Šlapou tam děti…

„Tatínku! Dneska jsem pochopil, že jsem po tobě!“ vítá mne konečně doma náš devítiletý syn.

Nadmul jsem se, i když tlustý už jsem dost, a i přes to, že jsem dnes nic s cibulí nejedl. Tak to bude pýcha. Házím výmluvné pohledy na svou ženu, aby viděla, jak se také dá vyjádřit úcta k někomu, kdo si to opravdu zaslouží. Zasnil jsem se. Ano, nebudeme si tu nic nalhávat, je chytrý, možná až mírně geniální po mě. Matematika mu jde sama, škola ho baví, jako budoucí inteligent zvládá chaos, jelikož je díky mým genům schopen vyznat se v prostředí, které si sám dovede vytvořit a které jeho maminku přivádí k záchvatům uklízecí mánie. Také jsem jako dítě ve svém pokoji přes pár odložených drobností málokdy spatřil podlahovou krytinu a i mně hnijící zbytky svačin nadouvaly školní batoh. To se ale u něj, stejně jako u mne, věkem změní. K horšímu.

Na druhou stranu ho budu muset trochu poučit a požádat ho, aby se nad sebou drobet zamyslel. Ne, k úklidu synka nabádat nehodlám, v této tématice sám trochu plavu, jde o jeho nevhodné chování. V den pololetního vysvědčení se děti v škole neučily, hrály spolu stolní i jiné hry a byly šťastné, že se nemusí učit. Myslím, že i paní učitelka si užívala relativního volna. Ne tak náš megahujer, který požádal šokovanou učitelku o „pár pracovních listů z matematiky a češtiny“. Tak tohle já neznám. Holt prý některé geny mohou zmutovat. Některé ale ne. Pohladil jsem ho po vlasech: „Také je jednou nebudeš mít,“ usmál jsem se na něj a příjemným tónem plným očekávání se konečně zeptal: „V čem jsi po mně?“

„Jsme oba někdy směšný a už začínám bejt chlupatej jako ty!“ radostně povídá devítiletý kluk a ukazuje mi pár svých prvních tmavých chloupků na noze…

Pozdě večer. Já umyl sebe, žena po mě koupelnu. Nenechala se přesvědčit, že jsem ji zanechal čistoskvoucí, že jsem se snažil, že jsem tentokrát nestvořil velkou potopu, že jsem i správnou osušku použil…

Popíjíme spolu jiskřivé prosecco, žena mi něco hezkého vypráví a já si do telefonu píšu zřejmě poslední dnešní položky zákoníku:

Utírej se opatrně, línáš! Já vím, že za to nemůžeš, že jsi trochu medvěd…

Proboha, neuklízej!

P.S.:

Poslal jsem svůj návrh zákoníku do prvního čtení své ženě, neměla-li by nějaký ten pozměňovací návrh, či snad doplnění, abych si byl jist, že jsem žádnou zásadní důležitost neopomněl. V tu chvíli přešly mé zákony do ilegality, včetně jednoho nového:

Ticho léčí. Zatím to vypadá, že budu doma dlouho zdráv.

René Melichar

René Melichar

Bloger 
  • Počet článkov:  14
  •  | 
  • Páči sa:  16x

Televizní kameraman, střihač, ale hlavně táta a manžel. Ošklivý plešatý pán, který doufá, že vás jeho "kydy" aspoň trochu pobaví. Autor 6 knih "K ČEMU ŽENY MAJÍ MUŽE" a "KDYŽ ŽENA MUŽE KÁRÁ" a "PROČ MAJÍ ŽENY VŽDYCKY PRAVDU" , "BLB NA VÝLETĚ" a "BLB NA ZAHRÁDCE" a "ZÁKONÍK MÉ ŽENY",které vznikly z mého blogu. Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu