Motoježek v kleci aneb pavouk zaparkoval

Autor: René Melichar | 11.10.2018 o 9:00 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  224x

S novým domem a tedy i nezbytným stěhováním, kdy jsem musel dát za pravdu všem škarohlídům, kteří podobnou kratochvíli už absolvovali, a sice že by bylo mnohem lepší a méně bolestivé vyhořet,

jsem pochopil, že nutně potřebuji alespoň malou garážičku na svou velkou modrou motorku. Na naší zahrádce, kterou jsem svým umem a pracovitostí přivedl do fáze nepoužitelná poušť, na které i přes veškeré použité prostředky bezpečného hromadného ničení plevele nikoli trávy, roste jedna jediná rostlinka – nežádoucí a planá rubus idaeus (to je normální malina, ale takhle to aspoň vypadá, že jsem inteligent), nám developer zanechal mimo jiných početných hrůz i zahradní domek. Tedy to tvrdí on. Byla to zcela nová ovšem nekompromisně se rozpadající větší bouda pro malého psa, určená aspoň podle kvality zpracování na jeden, maximálně dva opatrné krátkodobé vstupy.

„Potřebuji větší budku!“ prohlásil jsem s tím, že je to otázka života a smrti. A že moje milovaná modrá musí někde nocovat, jinak bude ošklivými pobudy určitě zneuctěna, což by mohlo silně narušit mou psychiku. Žena se hluboce nadechla a řekla cosi ve smysl ten, že bych si měl rychle našetřit na kremaci nebo alespoň na papírovou rakev v akci, jelikož nemáme ani na postele, spíme na matracích na zemi, „no, hlavně, že si motorka bude hezky bydlet!“. K mému překvapení jsem omylem zahájil jemný protiútok: „Modrou jsem měl dřív než tebe!“

Kreslím, rýsuji, propočítávám, toužím, sním. O dva týdny tiché domácnosti později hrd a pyšen pokládám na stůl nákres budoucího zahradního domku s parádní ložnicí pro motocykl japonské výroby. Moje žena - ovšem české výroby, která se za tu dobu záhadně smířila s myšlenkou zvětšení, zpochybnila mou dovednost: „Máš to dobře spočítané? Ta podle těchto rozměrů -  tělocvična - nebude zadarmo!“

„Oko vidí, oko není vůl! A já taky ne!“ prohlásil jsem sebevědomě, vzal si své nákresy, pásmo, spoustu krabic od banánů i motorku a nenápadně odešel vypočítané rozměry stavby empiricky ověřit i přes to, že bylo nad Slunce jasné, že chyba prostě nemůže být přítomna, jelikož se znám. Na parkovišti jsem postavil stejně úzkou uličku, jaká vede k malé motocyklově nevhodné boudě, vjezd i půdorys plánované, vykrabicoval jsem i otevřené dveře. Na delší odpoledne se ze mě stal přemýšlivý posunovač dvoukolového dopravního prostředku, jehož kola se díky spalovacímu motoru otáčejí a ještě k tomu za sebou, čímž vytvářejí jen jednu stopu…

„Je to tutovka!“ odevzdal jsem ženě úplně nový nákres zvětšeného zahradního domečku, abych vzápětí nastartoval motorku a jel se projet. Ne na výlet. Nikoli pro uklidnění a odpočinek a svobodný vítr ve všech mých pěti šedivých a sedmašedesáti tmavých vlasech. Odjel jsem hledat odpověď na nedůvěřivý dotaz mé ženy: „Opravdu tou skutečnou uličkou projedeš?“, jelikož jsem nechtěl zbytečně zabíhat do technických detailů, kterým ona stejně nerozumí, a složitě vysvětlovat, že se to tam přeci musí vejít a že trocha důvěry ve svého muže neuškodí. Navíc zahrála nefér krajně nepříjemnou otázkou: „Tys to zkoušel?!“, na kterou jsem si netroufl odpovědět, že mne to ani nenapadlo.

Pozdní večer. Úzká ulička. Zdá se užší, než si ji pamatuji. Zvuk motoru šestsetpadesát. Vejdu se? Zavírám hledí helmy. To se nemůže vejít! Zavírám oči. Jedu… Vyděšení se změnilo v radost, když se mi podařilo projet a mít na každé straně ohromnou dvou až třícentimetrovou rezervu… „Jde to! Nejsem blbej!“ triumfálně uklidňuji svou ženu za zvuků padajícího kamení z mého nervózně pumpujícího svalu.

O měsíc později.

Na naší soukromé poušti stojí docela malá stavba, pokud ji postavíme například vedle Národního divadla. Jen mou střechu nezdobí sošné trigy, ale na rozdíl od mé ženy a sousedů věřím, že není všem dnům vylepšování konec. Kolem prošel čas Čé, podle mého skromného odhadu se jevil jako ten nejvyšší, který způsobil vhodný okamžik k parkování modré.

Je dvacet dva hodin čtyři minuty. Tlačím motocykl úzkou uličkou a mé nervy tančí argentinské tango. Potichu otevírám nový příbytek. Modlím se, abychom se tam spolu vešli. Však je to naše první rande v nové boudě…Upřímně přiznávám, že mám trochu strach, neboť tělocvična nebyla nejlevnější…a jestli se nevejdu…bude to bolet…

„Fuj, čerte!“ vykřikl jsem z leknutí a dal bych cokoli za milého hodného opravdického čerta. „Kde ses tu vzala?!“ vidím svou ženu v tuto noční hodinu na tomto místě „opravdu rád“. Čekala na mne, aby viděla a pak spravedlivě trestala. Klepou se mi ruce. Dobře vím, že za pár sekund může být pěkně nevlídno… Sundal jsem si helmu a rukavice. Převlékám se z moto oblečení do civilu. Snažím se prodloužit přípravy k zaparkování, jak jen to jde, aby to ženu unudilo, unavilo a šla spát. Marně. Kde, u šípku rozkvetlého, vzala tolik trpělivosti?!

Nádech, výdech. Klid. To dáš. Z uličky do pravého úhlu zatočit… no, neudělal jsem si to snadné. Nádech. Elegantní zatáčka, trochu zatlačit přes nájezd do patnácticentimetrového kopečka, a je tam! Modrá si lebedí v novém bydlení! „Koukáš, nevěřící ženo, viď!“ dmu se pýchou, „a kdybys nemohla najít spodní čelist, máš ji u kolen!“ Řeknu vám, ten pocit je božský! Vědět a ještě k tomu mít jasný důkaz, že jsem odhadem už počtvrté v životě něco nepokazil! Žena uznale pokývala hlavou a pomalu se chystá k odchodu.
„Ještě vyzkouším vyjet ven, abychom to měli komplet,“ povídám si pro sebe, aby to nikdo jiný nemohl slyšet a nechtěla se vrátit, a už couvám s modrou z metr a půl širokých dveří ven. Je to sice jenom formalitka, ale nutná k tomu, abych si zasloužil ohňostroj odpálený na oslavu mé šikovnosti…To se musí trochu couvnout, pořádně zatočit, tááák…jéje…se to někde nebo co…no ale…proč to…nejde?!?!? Řekl bych v tuto důležitou a můj život měnící chvilku peprné: „Jejda!“, ale vzhledem k okolnostem a přítomnosti mé ženy jsem se zmohl jen na docela tichounké: „A do prdele!“

Velká dlouhá japonská modrá potvora se v pravém úhlu, který vytváří ulička a vjezd do domku, nějak vzpříčila, zadrhla, zaškobrtla a nechce se pohnout. Nikam. Velká špatná chvilka… je noc, docela zima, dveře otevřené dokořán, v nich přední kolo, řídítka a moje žena, v uličce zadní kolo a zbytek. A já. Moje žena překvapivě vůbec nic neříká. Dokonce vypadá, že ji moje neobvyklé počínání značně zaujalo. Tlačím. Dovnitř to nejde. Tahám. Ven to nejde. Neznalý člověk by si pomyslel, že jsem se dostal do prekérní situace, ovšem já si to nemyslím. Já to vím. Ze všech sil supím vpřed, potom vzad. Ani kousek. To přece není možné! Napadlo mne, že je ráno moudřejší večera, že si v klidu trochu dáchnu a pln čerstvých sil a nápadů se na řešení problému vrhnu za kuropění, ale já vlastně nemůžu odejít!

Nastartoval jsem. Co nejde silou, půjde větší silou. Na co nestačí jedna lidská, to zvládne necelých sedmdesát koňských! Přidám opatrně plyn, však ono se to poddá. Nepoddalo. Chcíplo to. Čtyřikrát. Tlačím. Tahám. Žena se tiše dívá. Mám vztek. Mám velký vztek. Rumpluji bezduchým strojem na pokraji šílenství. „Něco je snad špatně?“ promluvila konečně moje žena. Myslím, že jsem na chvilku měl i pěnu u huby… Hop! Moje krásná modrá najednou nějak, nejspíš sama, jelikož se na to nemohla dívat, skočila do svého nového prostorného pokojíku.

„Houstone, máme problém,“ přiznal jsem si upřímně. Dovnitř to jde, ven to nejde. Ano, projektoval jsem boudu k zaparkování motorky, což se mi také nakonec povedlo, jenže neplánoval jsem jednorázové parkování na věčné časy, alespoň o tom nevím a nikdo mne na toto nyní již nepříjemně reálné nebezpečí neupozornil.

„To prostě musí jít!“ stanovil jsem a zahájil druhý a třetí pokus o troufalé porušení aspoň některých geometrických a fyzikálních zákonů, jen abych nemusel zoufale prohlásit, že se nejspíš stala chyba kdesi ve výpočtech a že se asi už nikdy neprojedu na své modré, jelikož jsem si pořídil one way ticket.

Druhý den brzy ráno. Mimochodem - večer se moudrost rozhodně nedostavila…

Sedím v poměrně prázdné hale a čekám, až se na displeji rozsvítí číslo 11. Kousek vlevo ode mě schválně krvácí nějaký pán, určitě se snaží vzbudit soucit… a předběhnout tak nemocného člověka! Vedle něj leží lísteček s desítkou. Nenápadně se posouvám z židle na židli. Pán je zahleděný do své špatně obvázané rány a lísteček evidentně nepovažuje za důležitý, což mi dává reálnou šanci… Ještě dvě židle…

„Cink!“ zaznělo halou a desítka hbitě vykapala červenou cestičku až ke dveřím, do kterých se i já za chvilku pohrnu ze své nové studené židle. „Cink!“ a blikající jedenáctka. Vystartoval jsem jak finalista olympijské stovky, abych vzápětí mírně zvolnil, po dalším kroku se plynule změnil na Jeoffrey de Peyraca a cílovou pásku urgentní ambulance proťal stylem mírně rozšláplého šneka…

Ležím na zádech a fascinuje mne pohled na noční oblohu. Tisíce hvězdiček vidím ostře i přes potůček slz, kterým omývám nemocniční lůžko, na kterém mi pan doktor provádí strašlivé věci a říká tomu vyšetření kolene…

„Copak jste dělal?“

„Parkoval motocykl.“

„Kolenem?“

„Rukama. Obě levé. Ssssss. Marný boj. Uffffff. Cuklo to. Stupačka do kolene. Aáááuuuúúúú,“ zmůžu se jen na holé věty, neboť tohle je určitě bývalý kat. Au! Tak „bývalý“ neplatí.

„A tohle bolí?“ zeptal se nesmyslně.

Sedím zase v čekárně. Prý si pro mne přijdou. Z rentgenu. Pak musím zpátky k lékaři. Jo, a nemají mne tu rádi. Dívají se na mě nehezky. No co jsem měl říct jiného na dotaz: „Máte ještě jiný úraz nebo nějaké přání?“ než: hezčí sestřičku, šikovnějšího doktora, kávu bez mléka, polštářek pod hlavu a podrbat na zádech?

Místo splněného přání mi dali berle. Modré, aby mi šly k motorce. A s odrazkami! A přitom mi bíle opláštěný pán řekl, že mi vlastně nic moc není, jen to trochu bolí a ať si ve svém věku a při své šikovnosti na sebe dávám větší pozor. Já mu na oplátku poradil, že má na jmenovce na plášti chybu, že v jeho případě v označení lékaře má být za velkým M místo velkého U velké V. A že vypadá unaveně a že by si měl odpočinout a hned potom dostudovat. Podal jsem mu ruku a on mi přátelsky zmáčkl koleno…

Dva týdny jsem vypadal jako malý tlustý natržený pavouk a měl největší starost s tím, abych si berlemi ubližoval co možná nejméně, což se mi docela dařilo, když velkoryse přehlédnu jedenáct modřin, odřené druhé koleno a levý loket. Co přehlédnout nešlo, byla drzá hláška dcery, kterou vyšperkovala upřímným smíchem, jakmile jsem se konečně se zdravotními pomůckami naučil zacházet a dokázal se berlit vyšší rychlostí: „Vypadáš jako důchodce při slevách!“, a poznámka mé ženy, když jsem prohlásil, že si mám bolístku mazat chladivou mastí: „Ta ti stejně nepomůže!“  Pochopil jsem, že koleno zchladí, ovšem její hněv typu: „Já to říkala, změř to pořádně!“ nikoliv, což vyfutrovala nabídkou, která se neodmítá: „Zakroutím ti krkem, jestli s tou obludou nevyjedeš!“

Když přijdu z práce, mám docela dost času, jelikož koleno neumožňuje provádět parkovací pokusy s motocyklem, děti ze mě mají legraci a trpělivá žena se mnou mluví jen telepaticky. Asi. Studuji tedy veškeré dostupné materiály NASA k vyproštění zapadlého nebohého vozítka Spirit z marsovského písku. Tým vědců mnoho dnů a týdnů zkoušel vymyslet algoritmus pohybů děsivě drahého vozítka tak, aby se vyhrabalo. Marně. V tom jsme s NASA zajedno. Drobný rozdíl je v tom, že pavouk má mimo ježka v kleci mnohem větší problém, jinak řečeno – NASA je proti mně málo ženatá, takže si mohla dovolit nechat uvízlé vozítko pracovat na jednom místě. Já bych také mohl na motocyklu posedávat v boudě, dokonce i nastartovat motor pro radost, ale řekněme si upřímně – není to úplně ono, zvlášť když ve vzduchu visí nabídka kvalitního domácího násilí.

Ještě jsem ani nezačal s vlastním záchranným vědeckým bádáním, když mi v telefonu pípla upomínka: Kontrola u lékaře. Půl hodiny před stanovenou dobou, tedy v sedm třicet přesně, sedím v čekárně narvané k prasknutí a plné milých babiček a dědečků stejně oberlených jako já. Museli tu být už dávno přede mnou, podle jejich počtu a hloubky spánku už tak v šest ráno. Za pět minut osm se čekárna začala probouzet, takže velmi rychle stoupla nervozita ortopedických spoluobčanů, začíná totiž boj o první místa. Hraju si hru na mobilu, jelikož podle mých propočtů přijdu na řadu kolem jedenácté… V osm se otevřely dveře, vykoukl pan doktor, v čekárně to zašumělo a tři babičky a dva dědečkové se dali do pohybu. „Pan Melichar!“ zavolal pan doktor, se kterým se známe z traumačky, jak my znalí říkáme. Kdyby pohled zabíjel… Myslím, že se minimálně dvě babky snažily podkopnout mi berle a u dveří mne kdosi nakopl do holeně.

V ordinaci jsem si zhluboka oddechl, což byla chyba, jak jsem měl záhy zjistit. „Hezčí sestřičku nemám, ale snad vám nebudou vadit dvě studentky medicíny,“ usmál se na mne pan doktor. Usmál jsem se také v radostném očekávání věcí příštích. „Ne, opravdu se nesvlékejte,“ povídá lékař. Pak se ten bílej opláštěnec zeptal, jestli mi nevadí stát se na chvilku pokusným materiálem k vyšetření kolena, pro ta dvě děvčata, samozřejmě. Kdo by nesouhlasil!

„Aááááuuuúúúú!!!“ křičím na celou nemocnici. Asi jsem několikrát i omdlel, nejsem si jistý, celá exekuce jako by se mi ztrácela v mlhách. Ukázal studentkám všechny druhy vyšetření mého kolenního kloubu včetně tahání, kroucení a škubání. Nakonec mi přikázal udělat dřep… Když mne všichni tři vytáhli z pod lůžka, kterého jsem se bolestí a strachy držel, dověděl jsem se, že už je to dobré a můžu koleno postupně zatěžovat. Utřel jsem si slzy, pěkně poděkoval a venku zjistil, že čekárna je najednou skoro prázdná. Srabi!

O den později. Hned ráno usedám ke stolu s bolavým kolenem, tužkou a pravítkem v ruce, abych za deset minut měl v kapse hned několik revolučních řešení mého zapeklitého parkovacího problému. Navrhl jsem nové dveře na druhé straně tělocvičny, otáčivou podlahu neboli točnu, neboť vpřed to šlo jedna báseň, otevírací střechu a koupi malého jeřábu, který jsem tuhle viděl na internetu v bazaru s velkou slevou… Neschváleno. Nevhodně okomentováno. Vyhrožování rdoušením zopakováno. Jakmile byla žena z dohledu, jelikož odjela vytvářet hodnoty do práce, a děti se ve škole konečně tvářily, že je to baví, opustil pavouk dům a tiše se vkrádá postranním vchodem do zahradního domku k dokonale zaparkované modré motorce. Smutně pohladí nádrž, odemkne vjezdové dveře a představuje si, jak by to bylo hezké se ještě někdy projet. Na schůdek položí desku jako nájezd. Vezme za řídítka a pomalu vycouvá z domku ven. Tak moment! Zajel jsem dovnitř. Vycouval. A znovu. A zase!

Když jsem se do sytosti vyřádil, zatančil oslavný tanec Bolavé koleno, třikrát zakřičel: „Hurá!“ a napsal ženě zprávu, že se kroutit nebude, začal se mi přehřívat mozek usilovným přemýšlením. Jak je tohle možné?! Jednoduše. Chtělo by se říct, že je ráno moudřejší večera, nebo že třikrát měř a podobně, ovšem to nebyl můj případ. Ráno mi to myslí úplně stejně špatně jako večer a měřit můžu, kolikrát chci. Omylem jsem dnes vzal jinou desku k překonání výškového rozdílu mezi uličkou a podlahou motoložnice, tu mnohem širší, která na sobě po mém ohledání měla od pána, co nám domek stavěl a také jezdí na motocyklu, nápis Nájezd. Na původním nájezdu bylo napsáno: „Vyhodit!“

Na závěr bych tu měl jeden vzkaz pro kolegy z NASA: omylem jde všechno líp! 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Podcast Dobré ráno

Dobré ráno: Ponocujúci hráči neboli jediný dôvod, prečo Kozák odišiel

Tentokrát nejde o futbal, ale o ľudí.

Komentár Zuzany Kepplovej

Jeden chodí v noci len, druhý na svitaní

Tandem Pellegrini - Fico nešliape jedným smerom.


Už ste čítali?