Ztraceno v jazykové bariéře aneb jak jsem konečně něco opravil

Autor: René Melichar | 27.9.2018 o 9:00 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  414x

 „Co se děje? Kdo jsi? Co tu chceš?“ vyjekla nahlas až téměř hystericky moje mnou brzy ráno nechtíc probuzená žena, ale než jsem stačil jakkoli zareagovat, něco se v ní hnulo nebo co,

změnilo to tón jejího hlasu, zúžily se jí oči, a tiše sykotem černé mamby mi oznámila: „Jsi mrtvej…“ Najednou sedí na posteli, ruce karatisticky vystřeluje proti mně, připravena chladnokrevně zabíjet jedinou dobře mířenou ranou.

„Klid, to jsem jenom já, jméno na tvém oddacím listu, jedu na trh nakoupit místní dobroty,“ pokouším se zachránit si zbytek svého života, jenže než jsem to dořekl, otočila se a klidně spala dál. Ovšem já budu mít z leknutí určitě opar! Možná bych se měl své ženy začít bát o trochu víc, než doteď. A přestanu koukat na Harryho Pottera!

Slunce se rozespale doplazilo nad obzor a chystalo se uvařit nám další vroucí den. Jak se na něj tak dívám, opět si dá záležet, abychom si později někde nestěžovali, že dovolená byla nedostatečně prosluněná a my proto začali trpět absencí vitamínu D. Jdu si uvařit svou životodárnou ranní kávu a nastavit klimatizaci na nižší teplotu, jinak se za několik málo minut změní náš apartmán v troubu s horkovzduchem, která se vymkla z kloubů, pročež nejde nijak vypnout. 

Z pokoje do kuchyně to věru není daleko: jedna zatáčka a hned cílová rovinka. Těsně před odmávnutím praporkem, na kterém by se daly hrát šachy, jsem rychle pochopil, že se někde stala chyba. Proto jsem neprodleně zastavil pravidelný střídavý pohyb svých nohou, ovšem rychlost i směr lokomoce mého tělesa zůstala beze změny. Ba co víc. Zpětný chod nefunguje. Běžím vzad, i když se pohybuji vpřed. Zahájil jsem klesání. Přesněji: klesání se zahájilo samo. Ztrácím nadmořskou výšku svého těžiště i své důstojnosti. Nejsem zrovna excelentní tanečník, ale ve třech sekundách předvést ukázkový provaz s následným rozštěpem, to si žádá řádné ovace. Naštěstí mne nikdo neviděl, a tak si později budu bolestí tleskat sám. Pak veškerý pohyb ustal, přesněji – veškerá získaná kinetická i zbývající potenciální energie se v mžiku přeměnila v jedno: „Jauvajs!“ Ostatní slova s ohledem na slušné vychování nemohu ani naznačit. Provádím podrobný průzkum, zůstal-li jsem kompletní, ostatně trocha autoerotiky po ránu nikdy neuškodí. Všechno své jsem našel na správném místě, až na tu cizí vodu všude kolem…

„Jdu opravit klimatizaci,“ řekl jsem své ženě později s náležitou důležitostí a sebejistotou v hlase. Chtěl jsem jí obsáhleji povyprávět o tom, kterak jsem na vznik vody v prostoru kuchyňské podlahy přišel již na třetí pokus, že zbytečně rozebranou lednici dám určitě zase brzy dohromady, o baterii nad dřezem ani nemluvě, že ta úplně promáčená zeď pod chladící bedýnkou opravdu nebyla na první pohled vidět… Tedy na můj první pohled… To bylo ještě před kávou…
„Tak se snaž, třeba se tím budeš jednou živit, to víš, šikovných je málo,“ uťala mou radost z úspěšného pátrání s úsměvem a pohledem typu: „aspoň se zabavíš, nebudeš prudit a my si užijeme klidný den u moře.“ Pak ještě dodala, že tu klimatizaci zas tolik nepotřebujeme, že těch pár dnů vedro v pohodě přežijeme a ať na sebe dávám pozor: „…znáš se!“ Nevím, na co naráží, vždyť jsem tu už úspěšně opravil plynový sporák (že to bylo omylem, přeci moje žena neví!), všude vyměnil popraskané žárovky, pomocí izolepy přesvědčil vodovodní baterii, aby nás nemlátila proudem, přestěhoval stůl…

Mezi mnou a vesele kapající klimoškou je dvaasedmdesátiletá Chorvatka Jelena s chytrým mobilem na uchu, na druhé straně hovoru, kterému rozumím jen trochu, je prý šikovný místní opravář „servisér“, co nemůže přijet. Tráví totiž dovolenou na druhé straně téhle slané louže. Servisér v Itálii radí Chorvatce, ta směsicí chorvatštiny, němčiny a velmi špatné angličtiny se silným místním přízvukem diriguje mne, který má pocit, že mluví s míšenkou maďarské a finské krve.

„Musíš nahoru,“ nejspíš povídá Jelena a ukazuje na nebe. Už od mala jsem toužil být kosmonautem, ale po několika upřesňujících dotazech v angličtině jsem došel k závěru, že se jím nestanu ani teď. Na střechu musím. Jasně. Věřím servisérovi i Jeleně, i když taková ta zvláštní krabice, co vypadá jako větrák v kleci a dělala do dneška zimu v apartmánu, je přicucnutá na zdi domu, asi tři metry nade mnou, a vedou z ní kabely a hadičky, které končí dole u mých nohou.

„Nikam nelez!“ varuje mne žena přede mnou, jelikož úvodní scénu z filmu „Ztraceno v překladu 2“ pozoruje z okna. „Kuš, babo!“ drsně a chlapsky jsem neřekl a upřel pohled vzhůru k výšinám své ješitnosti. „Neboj, nepolezu!“

Jsem na střeše. Tam dole bylo zhruba slušných pětatřicet. Tady nahoře je přesně děsný vedro. „Proč černá?“ ptám se vypečeně Jeleny. Jsem prostý Středočech, mé částice nejsou na tak zběsilý pohyb zvyklé, mé centrum zraku jen těžko zpracovává dokonalé tetelení vzduchu, díky kterému objevuji kouzlo zlé víly Morgany.

„Vidíš hadičku?“ volá na mne servisér skrz vílu Jelenu zezdola. Snažím se dostat aspoň trochu ostrý obraz do mozku, ale hledanou nevidím. Je tu nějaká budka s elektrikou, vosí hnízdo, spousta mravenců, aspoň myslím, že to jsou mravenci, moje nohy zatavené do asfaltu nebo do čeho se to nořím, ale hadička se nejeví být přítomna. Z posledních sil jsem se dobrodil k okraji placatého pekla a zeptal se: „Myslíte támhletu dole?!“

„To musíš ale být dolů,“ říká Jelena. Hledám cihlu nebo něco jiného těžkého a chci to skamarádit s gravitačním zrychlením.  

„Had ucpaný,“ pokračuje šikovný servisér z Itálie. Tedy to tvrdí dáma na protějším pobřeží Jadranu a přesvědčivě u toho kývá hlavou. Pak se snažila pantomimicky naznačit, že se do hadice dostalo nějaké svinstvo a že je nutné, aby to své nynější působiště opustilo. Pantomima se jí evidentně zalíbila a začala si zpívat a trochu tančit. Tajenka pohybové křížovky by se dala s trochou tolerance vyluštit ve smysl ten, že se to musí udělat proudem vzduchu, nejlépe pak kompresorem, který ovšem široko daleko nikdo nemá, jen servisér, ale ten je, jak víme, daleko. Ale já nemohu odejít poražen! Já to musím opravit! Jinak se mi žena bude smát a já se sebou nevydržím. Tohle je výzva! Ješitnost a touha být doma šikovným ve mne probouzí dosud málo probádané a dlouhodobě spící buňky záchvěvů inteligence.

„Želvu máš?“ zeptal jsem se Jeleny. Vytřeští oči. Klepe si na čelo. Moje babička kdysi takové gumové polokouli s ocáskem vždycky říkala želva, tak proč to tahle jadranská babička nechápe? Když se na želvu šláplo, vyběhl z ocásku vzduch, který uměl nafouknout matračku. Později chytří lidé objevili jiný druh plaza Testudines, který měl ocásek sundavací a zastamdací, a to dokonce do dvou otvorů – nádech a výdech. Vcucne-vyplivne. Dupl jsem nohou na zem a udělal „sssss“ mocným výdechem a rukama naznačil, že se zvětšuji. Nic. Jelena se mi směje. Zopakoval jsem akci důrazněji a přidal: „Chápeš?!“ Jedno z mála českých slov, které se naše paní domácí naučila a které teď rozzářeně vykřikla, je: „Čekej!“

Poskakuji po želvě, která dělá „ssss“, a očekávám jakoukoli reakci naší nefungující klimatizace. Předávám funkci šlapačky Jeleně a běžím do patra zkontrolovat chladící přístroj. Kape. Nefunguje to. Žena dělá, že si čte. „Už máme dobrý směr větru,“ chlubím se po námořnicku, když už musíme být u moře. Chtěla něco určitě nevhodného poznamenat, ale nedbám a utíkám zpátky za želvou… Směr! No jasně!

„Foukat nebo sát?“ chtěl jsem se zeptat. Si to přeložte sami… Si to naznačte sami… Staré paní… anglicky.

„Dovnitř nebo ven?“ zeptal jsem se. No, nebylo to o moc lepší…

Servisér hlásí, že se to musí dělat ústy, neboť želva vyrábí příliš malý tlak. A nesmí se do toho foukat, ou maj got! Jelena mi podává hadičku. Opustila mne dobrá nálada, jelikož mi to přijde značně nechutné. Kdysi bílá plastová hadice pokrytá mnohaletým sajrajtem s bůhví čím uvnitř. Koukám na hadičku jako napětí na proud. „Mysli, chlapče, mysli, to dáš…“ povzbuzuji se, „vymysli cokoli“, jen abych nemusel ožužlávat odpornou rouru. V hlavě to jiskří… elektřina…Blik! Fyzika! Mám to!

„Kýbl a trychtýř!“ ukázal jsem Jeleně na telefonu chorvatský rozkaz, neboť už odmítám jazykově bloudit. „Čekej, čekej!“ usmála se a zmizela.

Rouru jsem ohnul vzhůru, nalil do ní vodu, co se vešlo, a prudce otočil zase dolů. Jak snadné! Voda vyrobila podtlak a už to přece musí fungovat! Běžím nahoru. Kape. „Otočil se vítr?“ stihla se ujistit moje žena.

Zklamaný se šourám zpátky. Je vedro. Za chvíli bude děsný vedro. Jako tam nahoře. Vidina faktu, že by se střešní peklo přestěhovalo k nám do apartmánu, a touha po slastném ochlazení mi daly sílu. Trubka v hubě. Nadechl jsem se. Ještě jednou. Hodně zhluboka jsem se… Uslyšel jsem vzdálené zabublání. Než jsem stačil zastavit plíce rvoucí nádech zastavit, dobublalo to až do mě. To. Něco jen těžko identifikovatelného. Nejpřesnější popis pro správnou představu by mohl znít: děsivě páchnoucí tmavě zelený sliz s černými slimáky. Kus jsem určitě i spolkl! FUJ! Asi omdlím. Podlamují se mi kolena…

„Tatínku, už to chladí!“ má radost synek a prý už ani kapička nepadá z klimatizace do kuchyně.

„Nepotřebuji serviséra!“ típla italský hovor Jelena, „Vy servisér!“ zvolala obdivně.

„Děkuju,“ plivu kolem sebe hnus, „mohla byste to říct mojí ženě?“ poprosil jsem. Marně. Buď v tomhle ženský drží při sobě, nebo jsem anglickochorvatsky řekl něco jiného.   

Už vím, jak se přišlo na sousloví: huba nevymáchaná… Jako bych snědl rok starý hnijící hadr na nádobí nebo tak něco. Větší fujtajxl jsem s největší pravděpodobností nikdy neochutnal. Stojím před klimatizací a dálkovým ovládáním nastavuji nižší teplotu a ověřuji její správné fungování, jelikož co kdybych musel znovu… Hned potom si půjdu vypláchnout pusu neředěným Savem!

Moje žena si mne dobírá, co prý tady ještě, já šikula, opravím. Proháním to přes pánský filtr, takže slyším jen pár drzých útržků a ještě v nějakém cizím jazyce, v sobě si však užívám ten pocit vítězství člověka nad hmotou.

„Já to opravil, vidíš?“ povídám za chvilku s nadějí v hlase, aniž bych tušil, co mi žena do teď povídala, „takže bych mohl být pomalu připuštěn k domácím pracím na vzdálenost menší než hranice republiky, ne?“ a vyplivl dalšího slimáka. Jako abych začal být doma zase užitečným, chápete?

Žena mi ale i po fenomenálním úspěchu v opravářské disciplíně znovu zopakovala, že jakékoli mé zásahy v novém domě včetně malování a drobných vyladění domácnosti jsou naprosto nežádoucí. Že se ptám proč? Poslední, co prý jsem vlastníma rukama a, bohužel, i hlavou stvořil, byla naše zahrádka dokonale zbavená plevelu. Vzpomněl jsem si bolestivě na týden lopotného kopání, potupného plazení se po kolenou, zbavování života tisícovky plevelných rostlin, ale také na úlevu, kdy jsem objevil kouzlo kamarádky chemie a s plevelem konečně definitivně zatočil osmi kilogramy podivných granulí.

Na naší zahrádce o rozloze většího kapesníku teď, po dvou měsících, není po nežádoucí přírodě ani památky. Přesněji řečeno – po žádné přírodě ani památky. Máme dokonalou malou soukromou hliněnou poušť. No tak jsem to trochu špatně odhadl, no. Přečetl jsem si návod až po použití, no a? Kdo mohl vědět, že se smí použít jen půl kila?!

Nemusela vytahovat zrovna tohle – mého blba na zahrádce! To nebylo ani čestné ani sportovní. Navíc to říká dost jasně, srozumitelně a česky, takže není šance se schovat za aspoň malou jazykovou bariéru. Teď už cítím pachuť nejen v ústech. Pachuť! Slimák! Nejsem tvor pomstychtivý, snad to bylo kouzlo okamžiku…

„Tak se už nezlob má báječná, pojď sem, dej mi pusu…“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Podcast Dobré ráno

Dobré ráno: Ponocujúci hráči neboli jediný dôvod, prečo Kozák odišiel

Tentokrát nejde o futbal, ale o ľudí.

Komentár Zuzany Kepplovej

Jeden chodí v noci len, druhý na svitaní

Tandem Pellegrini - Fico nešliape jedným smerom.


Už ste čítali?