O nesmrtelnosti chrousta aneb není černá jako černá

Autor: René Melichar | 5.7.2018 o 9:00 | Karma článku: 1,02 | Prečítané:  280x

Prší. Na tom není nic divného, to se prostě občas v našich zeměpisných šířkách stává. Prší i přes to, že to již dva dny předpovídala aplikace v mém telefonu.

Jako obvykle jsem jí nevěřil, jelikož takových předpovědí vyplivla za poslední měsíc víc, a přesto nebo možná právě proto mi hlína na zahrádce dlouhodobým suchem ztvrdla na beton. Jedu autem do Karlových Varů na filmový festival, kde se jako každý rok budu tvářit děsně pracovně v Domě České televize. Ano, jedu potupně autem, neboť prší. Moje žena mne již týden „nenápadně“ popostrkovala, že meteorologická předpověď není mému tradičnímu dvoukolovému cestování nakloněna stejně jako ona: „Nesnáším motorky,“ přiznala se. Pak argumentovala několika málo drobnostmi z černé kroniky, počtem mrtvých motocyklistů a vlahým pohledem, který by z diamantu udělal srandovní blátíčko.

Sedím ve svém malinkém modrém voze, který si nyní asi dvacet kilometrů za Prahou vesele brblá, stěrače při tom nepoužívaje, alebrž svítí slunce… Jeho malý obtloustlý plešatý řidič jsem vzteklý. Nadávám všemu kolem, vyhrožuji ostatním účastníkům silničního provozu, že kdybych jel na motocyklu, dávno bych je předjel, ovšem nyní se plazím do kopce, plynovým pedálem se snažím prošlápnout podlahu a stejně to moc rychle nejede. Na sedadle vedle mne sedí věcmi na deset dní nacpaná motobagáž, neboť ještě brzy ráno jsem doufal, že se svět ke mně obrátí nikoli zadkem. To je tak potupné, jet pod vymetenou oblohou v plechovce! Připadám si jako naštvaný velký červ v malé višni, jsem rozzuřeným motorkářem v malém slabém autě, mávám rukama, kleju, jsem zlostný. O pár kilometrů později upadám do letargie, jelikož teď už je to všechno stejně jedno, ještě později jsem se, pro mě překvapivě, dal do přemýšlení. O nesmrtelnosti chrousta, jak se, nevím proč, říká. O sklo se mi totiž právě jeden parádně rozcákl a nesmrtelně rozhodně nevypadá. Z toho mi vyplývá, že nebyl věčný, ale odebral se na věčnost, nastal pro něj konec světa.

Pietně jsem zastavil na nejbližší pumpě, dal si kávu a nechal své polointelektuální a nedovzdělané myšlenky řádit. Co je věčné, když ani vesmír takový není? Něco, co v čase trvá pořád. Ale ani čas prý není neměnný a konstantně trvající, dá se ohnout, zmuchlat a dokonce skoro zastavit, alespoň podle Hawkinga a za předpokladu, že jsem něco málo omylem pochopil, když jsem to četl, stačí se snad přiblížit singularitě, ale nejsem si tím úplně jistý, nerad bych zase kdesi v diskusích četl, že fyzice nerozumím a že jsem debil. Věčné tedy bude něco, čemu je čas a hmota úplně fuk, z čehož mi vyplývá, že to bude cosi… Už vím! Láska! A blbost. Problém vyřešen, je čas pokračovat v cestě.

Dopil jsem kávu, vsoukal se do malé modré plechovky a jedu slunečným dnem dál autem i myšlenkami. A kdy a jak nastane konec světa? Pro chrousta nastal před chvilkou blízkým setkáním s oknem mého vozu. A my? Možná nás jednou vcucne Slunce, možná lidi zblbnou už jen o malinko víc a nezbyde po nás vůbec nic. Tak, já myslím, že filosofie bylo už dostatek, abych otrávil a možná i naštval kdekoho, nyní si dovolím opět něco přízemnějšího. Moje představa o konci mého světa, jak ho znám a mám rád, je, že moje žena nebude mít pravdu. To je totiž takový pilíř mostu mých dnů, maják v rozbouřeném oceánu mého života. „Neumíš dávat blinkr, nozdro z velblouda?“ křičím z otevřeného okýnka na řidičku drahého vozu, která při odbočování považuje blikání za buržoazní přežitek. Nemám dobrou náladu, nejen že neprší, ale hlavně se můj život v minulých týdnech změnil, je z něho cosi jako Torre pendente di Pisa…

Antracit je černé uhlí, respektive jeho druh. Dovolil bych si zde vyzdvihnout barevné označení „černé“. Moje žena tvrdí, že je to tmavě šedé. Ženy prostě mají jinak stavěné oči, dokážou vnímat a popisovat barvy neuvěřitelně barvitě…špatně. Alespoň podle nás chlapů. Já osobně bych byl ochoten přijmout popis: černé se stříbřitým leskem, možná i černá metalíza, nebo černošedé, maximálně pak „ale teda jako fakt hodně tmavě šedé“. Naklaďme si drobný důkaz: postupnou přeměnou vrstev odumřelých organických zbytků působením tlaku za nepřítomnosti vzduchu se přecházelo z fáze trouchnivění, rašelinění až k prouhelňování, což mělo za následek snižování obsahu kyslíku a vodíku a nárůst uhlíku. Důsledkem těchto procesů je současně i rozpad struktury rostlin a jejich postupné tmavnutí, což propůjčuje černému uhlí jeho typickou barvu. Černá barva černého uhlí pochází zřejmě od uhlovodíků a huminů, které uhlí obsahuje. Všimněte si, prosím, že o šedé barvě se v definici černého uhlí vůbec nehovoří, není tam ani zrníčko, ani nástin, ani kapička, prostě tam není!

Máme nový dům, kam se snad jednou i budeme stěhovat, ten je potřeba opatřit schránkou, i když mnoho nevím proč, v dnešní době používat služeb České pošty se mi jeví jako bohapustá rozmařilost a opožděná zbytečnost, obzvlášť když mě nikdo nemá rád a nikdo mi nic nepíše a reklamní letáky mohou házet do koše rovnou ti, co je roznáší. Ale přání mé ženy je mi rozkazem a ten zněl jasně: „Kup antracitovou schránku!“ Splnil jsem a překročil. Jsem ve vyzvedávárně internetového obchodu.

Píšu své ženě, jelikož si nejsem jistý dalším postupem: „Dorazila schránka, ale je tmavě šedá. Tedy spíš šedá než tmavě. Mám ji vyměnit za černou?“

Žena: „Chceme antracitovou, jak jsme ji tenkrát viděli u kamarádů.“

Muž: „Ta byla černá. Nemám objednat černou?“

Žena: „Ne ne, antracit.“

Muž: „Dobře, měním.“

Sdělil jsem jemně prodavači, že tuhle šedou schránku rozhodně nechci, neboť jsem si původně správně objednal přesně tu, co chtěla moje žena, tedy antracitovou, a vynadal mu, jelikož mají na internetových stránkách hlouposti, ve kterých vypadá tmavě šedá jako černá, pročež mne uvedli v omyl, mou ženu nikdy, a že v krabici je šedá metalíza, kterou nemohu přivézt domů. Musím říct, že byl velmi ochotný, dokonce se mi omluvil s tím, že se kdesi stala strašlivá chyba, a když do počítače naťukával novou objednávku, blýskal se mu na prsteníčku levé ruky prsten…

O den později.

Muž: „Tak mám konečně schránku, na bedýnce je nápis „antracit“, což jsem dvakrát kontroloval. Jen mám trochu obavu, že zmíněnou barvu si každý představuje trochu jinak. Je zase šedá. Tmavší než ta první, ale šedá.“

Žena: „Má být hodně tmavě šedá, až do černa, no prostě antracit!“ Přistihl jsem se při myšlence, jestli je nutné mít doma ženu, jestli je společensky žádoucí se ženit, když pak tak často dochází k domácímu násilí. Na mužích.
Muž: „Není do černa. Je tmavě šedá.“

Žena: „Tak tu nechceme, chceme tu tmavou.“ Všimněte si, prosím, že v těchto pro muže těžkých chvílích moje žena užívá první osobu možného čísla, dá se dokonce říci empatický plurál…ale já chtěl černou…
Muž: „No bezva, tak to zase vyměním?“ Ještě, že se do zprávy nevejde skřípění zubů a vzteklé třískání s telefonem a kopání do auta.

Žena: „Vždyť jsme si to říkali…“ tak moment! Ona to říkala, já ne! Jen pro přehlednost, aby nedošlo k nechtěnému omylu při případném pozdějším osvětlování trestného činu… „tak snad vidíš, jak to vypadá, ne?“ No to tedy vidím! Nápis na krabici „antracit“, tmavě šedá schránka, ale určitě málo šedá, jak si vzpomínám na tu, co jsme tenkrát viděli… Něco se ve mně hnulo.

Muž: „Jo, já chtěl černou, ale ty ne, že antracit. Tak ho máš. Vracím to. Jinou si objednej sama, já to evidentně neumím!“ Jen co jsem zmáčkl ikonku „odeslat“ mi došlo, že pitomější sebevraždu nejde spáchat. Jenže zpátky to vzít nejde a honem volat ženě, aby to nečetla, není dostatečně honem. Jejda! Odpověď přišla velmi rychle, ovšem úplně jiná, než jsem oprávněně očekával.

Žena: „Promiň, asi je to černá matná.“ Zavětřil jsem příležitost zasadit objektu definitivní ránu a snad poprvé zvítězit v argumentační válce. Jasné vítězství!

„To si piš!“ odepsal jsem. Jenže v tu chvíli mi to došlo. Moje milovaná žena neměla pravdu a ještě se k tomu přiznává. Hmm. Všechno je v háji, pevný bod ve vesmíru se zachvěl, začal můj konec mého světa. Tohle jsem opravdu chtěl? Jak se teď budu moci na něco spolehnout? Jak teď mám žít? Přepadla mne šílená tíseň, ze které mi žádné tísňové volání nepomůže. Mé hluboké hloubavé ticho znectilo náhlé pochopení vyšperkované parádním AHA efektem: „Aha!“ Nabídku na prodejní stránky a popisek na krabici zcela jistě tvořil grafik – chlap! A ten nad slunce jasně není ženatý, nemůže být! Mladý, nezkušený, nebarevný. Určitě.

Žena: „Ty se nikdy nepleteš? Schránku máš domů donést takovou, jako jsme chtěli a neřešit!“ Pocit úzkosti se naštěstí naředil faktem, že za to všechno, samozřejmě, můžu já.

Dorazil jsem do města připraveného na filmový festival. Začalo pršet. Hotelový výtah má na třech stěnách zrcadla, netuším, koho tohle mohlo napadnout, ale já se, proboha, vidím ze všech stran a mockrát! Upřímně řečeno, není to nic pěkného. Tady vzadu na čele mám nějaký pupínek nebo co… Ven si pak beru deštník, jelikož leje, a já musím přejít celé Vary, abych se dostal z parkoviště do práce. Cestou se mi v hlavě na stříbrné plátno promítá závěr thrilleru o schránce a uhlí… Objednal jsem černou. Černou jako uhel. Za dva dny přišla do výdejny černá, koupil jsem černou, přivezl černou. Předpokládám, že cestou domů strachy před mou ženou na rozdíl ode mne nezešedivěla… Nechci se chvástat, ale mám správnou schránku.
Po několika dnech festivalu se aplikace s předpovědí počasí pochlapila a ohlásila, že bude ve Varech slunečno a vedro. A mně se udělalo uprostřed nespočetného davu filmožroutů smutno. Pozdě večer jedu domů, pozdravím děti, políbím svou ženu, podlezu peřinu, vezmu motorku a pojedu zpátky. Jedu zvesela autem domů až do přejetí malého zajíčka a pípnutí příchozí zprávy: „Ta schránka je jiná!“

Když u pumpy přestaly čmoudit a smrdět pneumatiky od zoufale vzteklého brždění, přečetl jsem si i druhou: „Našla jsem správnou. A píšou antracit.“ Klepou se mi ruce. Mám chuť se otočit a ujíždět zpátky do míst, kde ze země cáká hnusná horká slaná voda a utopit se v ní. Píp: „Ta, cos koupil, je prostě jiná. Tu nechceme.“ Empatický plurál! Vzdávám se. To nejde, to přece není možné! Za co?! Zmohl jsem se jen na: „OK, kup podle tebe správnou a téhle se nějak zbavím.“ Načež přišla smrtící otázka: „A proč jsi rovnou nevzal tu správnou?“ Ne, nechci zjišťovat, co je špatně, jak se liší správná od mnou koupené, to nedám, na to nemám. V rámci zachování všeho živého na planetě včetně mé ženy vypínám mobil a jedu domů jako rozzuřený motorkář v malém slabém autě…

Těsně před půlnocí stoupám po schodech domů. Ještě než jsem stačil pomyslet na hledání klíčů, otevřely se dveře, vykoukla dcera a odkudsi z bytu se ozvalo: „Děti, hezky přivítejte tatínka,“ poznal jsem po hlase svou zatím živou manželku, „Ať vymění schránku…“ Učinil jsem pouze nádech.

„Ahoj tati, dej sem oplatky, dík, dobrou noc,“ řekla dcera, vyrvala mi tašku z ruky a zmizela.

„Tatínku, já bych potřeboval baterky do robota,“ povídá malý synek, dal mi pusu a taky zmizel.

Žena využila mé náhlé zmatenosti a radosti z dětí a vlepila mi sladké políbení. Ano, chtěl jsem ji původně aspoň trošku poničit, ale neměl jsem to srdce. Obzvlášť když se zjistilo, že někdo udělal v poslední objednávce chybu v kódu zboží a pak přivezl sice černočernou, ovšem úplně jinou poštovní pixlu na letáky, pokud přijmu fakt, že nejen barvy, ale i lehké nuance tvarů, vidí ženy jinak.

Jedu na motorce zpátky do Varů, svítí sluníčko a vůbec – na světě je krásně! Hvííízd práááásk! Hlava mi cukla, jako bych dostal cihlou. Musím zastavit a trochu se probrat z mocného úderu čímsi do hlavy. Sundávám helmu. Má na sobě strašlivou žlutopodivnou stopu… Bývalý chroust. Nesmrtelnost. Věčnost. Blbost. Láska. Moje žena má, zaplať příroda, zpátky zase vždycky pravdu a znovu objednanou schránku. O barvě se nebudeme bavit, jo? Vše je tak, jak má být. Než jsem vyrazil na zbytek cesty, napsal jsem jí: „Jsem v pořádku na cestě. Miluji tě!“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Minúta po minúte: Mayová môže prísť o dôveru, v hre je koniec vlády

Mayová už konzervatívcov do riadnych volieb v roku 2022 nepovedie.

KULTÚRA

Seriálový otecko Braňo Deák: Chýba mi veľká filmová rola

Obľúbený seriálový herec nakrúca 3. sériu Oteckov.

STĹPČEK PETRA SCHUTZA

To, čo sa deje v Paríži, je cesta do pekiel

Črtá sa precedens, ktorý by si Európa mala odpustiť.


Už ste čítali?