Vypadáš jako dědek aneb Oken a Záclona

Autor: René Melichar | 21.6.2018 o 9:00 | (upravené 21.6.2018 o 20:31) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  244x

Mé obvykle, alespoň podle mé milované ženy, málo nebo špatně fungující receptory našeho domácího života překvapivě zaznamenaly změnu v chvění do té doby poměrně pro mne neměnného prostředí.

Vypadá to na nový, silně emocionálně založený vztah, ale nejsem si tím úplně jistý, jelikož jsem do té doby žádnou odchylku od normálu opticky nepozoroval, ale chvění je chvění… Na prvních několik pohledů jsem nebyl schopen detailněji identifikovat tu nákazu zřejmě láskou, pročež jsem se po hlavě vrhnul do podrobné rekognoskace terénu…

Dcera. Možné to je. Týden jsem ji pečlivě sledoval a dělal si zápisky do pro tento účel zakoupeného notýsku. Poznámky jako „je líná, je drzá i když se mnou nemluví, snad přežiju její pubertu, ne, nesmíš ji praštit, nesnáší mne, jelikož se jí ptám na známky a jsem podle ní jediný rodič od žáků její třídy, kterého to, netuší proč, zajímá“ mi nevnesly do bádavé tmy nijakého světla. Poslední zápis: „Škoda rány, která padne vedle – škoda nezpůsobena“ ukončil pátrání. Ne, dcera to nebude, ta stále udržuje živou komunikaci s modrou rybkou v akvárku, se kterou si podle mne rozumí nejlépe, jelikož budou dle mého důkladného pozorování podobně inteligentní, dále si hýčká velmi nenápadné telefonní internetové poblouznění sockasítěmi, mobil totiž neuvěřitelně rychle schovává vždy, když si konečně všimne, že ji vidím, a chlapce, zdá se, má pořád stejného, i přes jeho nedávnou návštěvu pod záminkou česání třešní u dceřiny prababičky. Na zahradě výše jmenované měl nečekanou a jedinečnou možnost na obě vlastní oči uvidět pěkně pohromadě to, co ho možná čeká… Svou dívku, její maminku (pokud to nevzdá, tak tchyni), dcery maminky maminku, tedy tchyni matku – TCHyni, a dcery maminky maminky maminku – superTCHyni, chudák. Po návštěvě jsem ho vezl vozem, nikoli sanitkou, domů a překvapivě nejevil známky šílenství a ani jsem na něm nepozoroval žádné výrazné tiky, slintání a prý „ještě docela dobrý…“ Chvilku jsem na něj nevěřícně koukal a pak jsem se ho, jen pro jistotu, tiše zeptal: „Nemáš doma akvárko?“

Dcera dál ráno jezdí do školy o hodinu až dvě dřív, než je zdrávo, přičemž nám tvrdí, že se jezdí do ranní zamčené opuštěné školy učit, že každá hodina života navíc je super. Pominu fakt, že stejným autobusem jezdí i česáč třešní. Teď mne napadá, myslí tím hodinu nespánku nebo hodinu mimo dosah svých starostlivých rodičů?! Budeme si muset vážně pohovořit, zvlášť po včerejší debatě ohledně mé účasti na její školní akci, kde měla tančit, a kdy se ukázalo, že jsem pro ni stejně příjemný, jako setkání s pavoukem, kterého se stejně jako její maminka fakt dost štítí.

„Kde přesně to je? V tělocvičně?“ ptám se nenápadně esemeskou hodinu před začátkem akce, kam nám dcera velmi důrazně a už před půl rokem zakázala jít, abych šestnáctku drobet potrápil. Není nad to mít škodolibé rodiče…

„Nechoďte prosím bude to zdlouhavé a hnusné vedro tu bude!“ píše zoufale a gramaticky nesprávně. Fuj! Takže diktát dostaneš!
„S vedrem počítám. Ještě že jsem si schoval tu velkou krabici od televize, mám z ní epesní transparent, koupil jsem ještě klakson ve spreji, jsem na cestě!“ přitápím pod kotlem. Její děs v očích bych rád zahlédl! To máš za ty tvoje drzosti, darebáku! A za čtyřku z matiky!
„Ne prosím!“ „Pozdě“ „Neee“ „Proč nemohu fandit?“ Dlouhé vyděšené esemeskové ticho. „Mám hezkej transparent“ chlubím se. „A tvůj bráška má parádní mávátko!“ zasazuji pubošce strašný úder. Mezitím píšu své ženě, abych kulišárnu dovedl k dokonalosti: „Napiš dcerce naší drahé, že jsem cosi celý den maloval a že jsme se s jejím bráchou někam vydali.“ Za chvilku mi přišla odpověď: „Hotovo. Už omdlela?“ Na mou ženu je spoleh.
Dcera píše: „Nechodit, prosím!“

Netuší, že jedu do práce. Netuší, že jsem vyrazil o něco dřív a právě parkuji před její střední školou, kde ona zatím v tělocvičně začíná tančit. Tvořím selfíčko před vchodem do školy tak, aby na první pohled bylo jasné, kde právě stojím. K fotce jsem připsal „Kuk!“, odeslal a odjel do práce…

Odtud nové vibrace nebudou, vše při starém. Takže synek? Osm let. Na mé štěpné dotazy „tak co holky?“ neodpovídá relevantním způsobem, mumlá, že „nic, dobrý“ a „tatínku, nedělej ostudu. Zase.“ Já?! Vyřazen ze sledování.

Moje žena. Ha! Po skoro deseti letech manželství?! Včera pozdě večer, když dcera konečně přinesla ukázat cenu za druhé místo v taneční soutěži, jsem si cosi četl. V brýlích, jelikož i přes můj věk v rozpuku mne písmenka škádlí a schovávají se jedno za druhé a jsou trochu rozplizlá. Aby mi brýle nespadly, neboť je to zařízení krajně neklidné a já znám svou manuální nesmělost, mám na nich takovou pěknou šňůrku… „Vypadáš s tím jako dědek!“ líbil jsem se své milované. „Mně spíš připomíná krtka…“ drze zatančila škodolibá dcera. Zítra si promrskáme chemické názvosloví, počkej!

To bude nový vztah mojí ženy! Určitě! Má mne za dědka, a tak má někoho mladšího! Skoro deset let manželství… Dekáda projevů upřímné lásky ženy k muži, tedy postupná převýchova k obrazu svému, dvě pětiletky podle ženy nezbytných oprav na velmi nedokonalém tvorovi, kdy jsem byl obzvlášť poctěn přísným a doživotním zákazem domácích prací, naprostým a neodvolatelným zákazem malování pokojů, ve kterých bychom nyní i v budoucnosti mohli byť jen zdánlivě bydlet, doba, ve které jsem se naučil, že některá moje trička do společnosti nepatří, minimálně ve chvílích, kdy by se o jejich nošení mnou mohla dovědět moje milovaná žena, čas, kdy jsem pochopil, že kapsy na mých kalhotách jsou vábnější, pokud zejí bez peněženky a klíčů, ovšem za největší úspěch mé ženy na bojovém poli naší lásky považuji ubrus. Respektive přesvědčení ubrusu mou ženou, že mne bude mít rád, a mne, že ho budu v naší domácnosti tolerovat a přestanu mu ubližovat kaňkami jídla, nepřístojným ohýbáním a nervózním žmouláním ve chvílích, kdy mi moje nejúžasnější za cokoli spílá. A tak nás naše společná žena postupně naučila spolu žít a mít se rádi. Ano, přiznávám, byl to dlouhý a bolestivý proces, ale zvládla to na výbornou.

Jakmile však moje báječná žena prokoukla, že si konečně s ubrusem rozumíme, neváhala ani chviličku a jala se najít si nového kamaráda, který by mne opět dokázal dohánět ke každodennímu šílenství. Nějaký čas to vypadalo na nový malý ruční vysavač, takový ten prcek, v jehož útrobách krásně vidíte, co za svinstvo jste vyluxovali. Jenže ten se brzy stal nedůvěryhodným…

Pardon, žena mi píše. Musím to vyřídit. Vydržte chvilku.

„Před třemi dny jsem vyluxovala pavouka. Žije v tom ručním vysavači. Dnes ráno jsem k němu luxla mouchu, žijí tam oba. Fuj!“ potěšila mne zpráva. Moje žena nesnáší pavouky a dost možná i ostatní hmyzáky.

„Neboj, pavouk spapá mouchu, pak odstraníš jen přežraného pavouka,“ píšu škodolibě a s láskou. Pro jistotu přihazuji srdcového smajlíka. Žena píše, že pavouk je trochu leklý.

„Nutno zahájit umělé dýchání! Jinak mouchu nesní!“ směju se na celé kolo při ťukání na displej telefonu.

„Vystěhovala jsem všechny tři na chodbu, můžeš to pak dostat pryč?“ pípla zpráva, u které přemýšlím, jestli je to prosba či příkaz. Ano, uznávám, ve finále je to totéž, to jen tak abych v tom měl pořádek.

Dobrá rada nad zlato, blýskám: „Možná bys měla vyluxovat něco, co sežere pavouka.“

Užívám si vlahé noci, stojím před domem a mávám osminohému členovci, který prý nosí štěstí. K nám přišel akorát sežrat tu mouchu… I když… Vysavač díky průhlednosti a pavoukovi ztratil své výsadní postavení v naší domácnosti, pročež bude zase chvíli klid…

Chvíle trvá dvacet tři sekund. Přesně. Než jsem vyfuněl schody. Jako by nestačilo jezdit takhle pozdě z práce. Odemykám dveře a chystám se pochlubit bezhmyzím vysavačem, ale: „Zase jsi ráno nezavřel okno v kuchyni!“ Projela mnou zvláštní vibrace. A mám to! To je ono! Okno se nám zamilovalo do záclony!

Jenže není jim přáno. Nesmí k sobě, i když jsou tak blízko. Alespoň podle mé ženy. Nevím, jakou má představu o jejich sblížení, ale podle mne jim to na první pohled spolu sluší. Ona - Záclona pěkná, průhledná, jemně vzorovaná dáma, křehká a elegantně visící. On - okno… tady mám malinko problém. On je to okno ono. A aby toho nebylo málo, v množném čísle je ona. Říkejme mu tedy raději Oken, abychom genderově nenarazili. Je-li Oken otevřen v kuchyni, v koupelně a zároveň v obýváku, foukne vítr od jihovýchodu minimálně devět metrů za sekundu, obývákové dveře se přivřou na sedmnáct centimetrů a rybka v akváriu vyplave na levé straně hladiny, stane se nehorázná, až bych si troufl říct nemravná věc. Oken v kuchyni vcucne Záclonu. Mé ženě se to nelíbí, alebrž Oken není slušně vychovaný jinoch a milou křehkou Záclonu svévolně potrhá. A samozřejmě za to můžu já! Ráno, když se mi v rozespalosti konečně podaří najít kuchyň, se snažím otevřením orámované skleněné výplně stavebního otvoru vpustit do našeho bytu pár loků vlahého vánku na křídlech čerstvého vzduchu. Jenže se mi sem tam stane, že i přes velkou ceduli na mém stole „Zavři okno!“ na zavření trochu zapomenu a Oken se Záclonou se mi pak nepovoleně druží. Tedy mohli by se družit, což je možná horší, jak praví má paní… Ale to je momentálně na vedlejší koleji mého zkoumání, přemýšlím nad jinou věcí.

Ti dva jsou s námi tady doma od začátku, dobrých víc jak devět let. Ráno pootevřu okno poměrně často, neváhám si dovolit tvrdit, že skoro každý den. Zapomínám ho zavřít stoprocentně kdykoli ho otevřu, jelikož mám ráno daleko zásadnější potíže sám se sebou. Ovšem vibrace nám družba Okena a Záclony páchají až posledních několik týdnů… Proč? Že bych si něčeho nevšiml? Že by se mi porouchal od narození instalovaný pánský filtr na dámské lamentování nad pány a já najednou začal slyšet výtky své ženy ohledně průhledné dvojice? A třeba i jiné? Proboha?!

Když nad tím teď přemýšlím, jsem vlastně moc spokojený. Miluji svou ženu se všemi jejími zvláštnostmi a neobvyklostmi a odchylkami od – vlastně nevím čeho, neboť zatím nikdo oficiálně nestanovil standardní dokonalou ženu, prostě jsem si tento výstavní kousek oblíbil a nehodlám ji jakkoli měnit ani opravovat. Ono to stejně nejde, ale to bych nijak nezdůrazňoval, mohl bych mít doma potíže. Chci ji takovou, jaká je. Ona mne naopak zdokonalovat chce, nyní máme na programu zmíněné lekce o průvanu, cítím to jako projev lásky – to její „předělám si tě k obrazu svému!“ Ano, zatím je to dobré, myslím, že ještě má touhu mne vylepšovat, dělá mi to dobře, způsobuje mi to zvláštní vibrace, příjemné chvění…ta nervozita a ohromná zvědavost, jaká další dech beroucí setkání jiného druhu mne díky mé báječné ženě ještě potkají a hlavně – jestli se mi zpátky plnou parou rozjede můj pánský filtr… Jdu otevřít okno...

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Minúta po minúte: Mayová môže prísť o dôveru, v hre je koniec vlády

Mayová už konzervatívcov do riadnych volieb v roku 2022 nepovedie.

KULTÚRA

Seriálový otecko Braňo Deák: Chýba mi veľká filmová rola

Obľúbený seriálový herec nakrúca 3. sériu Oteckov.

STĹPČEK PETRA SCHUTZA

To, čo sa deje v Paríži, je cesta do pekiel

Črtá sa precedens, ktorý by si Európa mala odpustiť.


Už ste čítali?