Veterán a pýr aneb blb na zahradě

Autor: René Melichar | 7.6.2018 o 9:00 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  834x

„Tatínku, tak tohle je ten úplně nejlepší výlet!“ prohlásil můj osmiletý synek slavnostně, když jsme opouštěli sraz automobilových veteránů ve vedlejším městě

obohacení o úžasný zážitek, pohlednici lidového vozítka zvaného „brouk“ a modré jazyky, jelikož v tom vedru byla borůvková ledová tříšť slastně mrazivou a hlavně správnou volbou. Zjistil jsem, a přiznávám se, že s upřímným údivem, že máme s malým synkem společnou zálibu v obdivu k malým a starším vozítkům. Obzvlášť jsme si duševně pošmákli na několika dokonale udržovaných hadraplánech, které podle slavného filmu neodřou, ale leští. Bílý Fiat z roku 1939 ve velikosti mého současného mikrovozu mne úplně nadchl! Synek pobíhal po výstavě jak utržený ze řetězu a byl na vrcholu blaha, u každého veterána mi přečetl cedulku, kdy to vyrobili, kolik to jede a jak se ten který kousek jmenuje. Možná oprávněně jsem se děsil chvilky, kdy mu dojde, že jsem starší než mnohý vystavený kousek, jelikož označení veterán náleží věci, která i přes svůj pokročilý věk ještě slouží svému účelu, u aut to bývá třicet let. Já bych to své ženě gentlemanstvím sobě vlastním s gustem předhodil, že již dozrál čas, kdy by byla potřeba generální oprava či výměna nejedné opotřebované součástky, ale neudělal jsem to. Nebyla totiž našemu výletu, bohužel, přítomna, jelikož zůstala doma, aby i ve svém věku sloužila jednomu ze svých původních účelů – s láskou tvořit teplo domova. Kdysi jsem záviděl několika svým kolegům, kteří slavili nebývalé úspěchy u žen, jelikož jsou od přírody takzvaně pepř a sůl, že mají ve svých třiceti letech zbarvení kdejakého porostu černé a bílé. Mne v těchto závistivých časech již porost opustil skoro úplně, co zbylo, se jevilo tmavě hnědé, bez nápadu, bez šmrncu, zato však obklíčeno stále se zvětšující blýskavou plochou, kterou jsem pro oblibu u žen pojišťoval nadouvajícím se břichem. Trpělivost přináší růže a i já se dočkal! Táhne mi na pětačtyřicítku, v mých hustě a po obvodu hlavy rostlých dvou stech patnácti vlasech narostlo zhruba sedmdesát osm stříbřitých, ve vousech na bradě jsem konečně vytoužený neodolatelný elegán „pepř a sůl“, což ovšem neznačí nic jiného než to, že jsem se životem dopravil do stanice „již brzy lidský veterán“ se zájmem o malá auta.

Ano mohl bych se teď odkázat na používané přísloví nás chudších majitelů malých aut, že velký vůz značí malé přirození, ale neudělám to. A to i přes to, že by moje milovaná žena určitě s ruměncem ve tváři potvrdila, že na tom přísloví zcela jistě něco je a že podle něj bych se měl věnovat minimálně dvoupatrovým autobusům.

Ano mohl jsem teď obzvlášť vesele psát o tom, že někteří automobiloví veteráni na výstavě jsou mladší než já, ale neudělám to. Stejně jako to neudělal můj syn, který je sice výborný v matematice, ale nezdravě málo škodolibý. Budu muset trochu zapracovat na jeho výchově, po mně ani po mamince tento neblahý nedostatek určitě nemá. Navíc se jako muž - veterán ještě necítím, možná stejně jako ten dědeček s hůlkou, kterého jsem, kdyby se vyloženě mladickým šermířským výpadem úspěšně nebránil, málem praštil motykou.
Před třemi týdny jsem s podlomenými koleny a třesoucí se bradičkou opouštěl naší novou zahrádku plnou čerstvě narostlého plevele, který se vzmátořil díky mým drsným hrátkám s kamením a kdy vyžehlený developer jen s vypětím všech svých sil unikl spravedlivému trestu, neboť si dovolil se zeptat, jestli zahradničím. Stojím u vrátek a pozoruji tu hrůzu. Jedno rčení říká – kam noha stoupne, sto let tráva neroste, nebo tak nějak to, myslím, bylo. Naše zahrádka ve spolupráci s mýma nohama šly poslušně dle návodu stoleté předpovědi naproti. Kam má noha před časem stoupla, je nyní naše prý prvotřídní hlína ztvrdlá na beton, takže po prvních pár pokusech o jemné prokypření půdy, abych mohl zasít chtěnou a pro zátěž šlechtěnou trávu, jsem ohnul své kovové hrábě a zlomil násadu sousedovy motyky. Na tomhle nejen podle onoho rčení nemůže nic růst! To není fyzikálně, biologicky a ani jinak možné! Jenže plevelu, tedy nežádoucí a rozhodně nezvané trávě jsou rčení i přírodní zákony úplně fuk, a proto si lebedí na každičkém kousku našeho zahradního kapesníku.

Jsem chlap, co si v každé šlamastyce ví rady, a tak beru do ruky telefon a volám své okouzlující paní, aby mi svou radou a nějakou nevyžádanou uštěpačnou, tedy krajně nevhodnou, poznámkou pomohla. Nikoli do hrobu, ale v přemýšlení co s tím, kudy vede cesta, kde jsou mantinely a podobně. Prý „polej to něčím“. Nerad a předčasně jsem ukončil svou skvělou podrobnou vzdělávací přednášku o ekologickém přístupu a trvale udržitelném rozvoji života na naší zahrádce, zaslechl jsem totiž na druhé straně komunikačního kanálu prosbu mé ženy vedenou směrem k naší pubertální dceři, která by se měla rovněž aspoň trochu vzdělat: „Až to přestane, vzbuď mne.“

Chemii jsem v tomto případě řekl své rozhodné „Ne!“, ačkoli k ní mám velmi vřelý vztah už od základní školy. S láskou vzpomínám na úspěšně odpálené bouchací kuličky ve třídě při vyučování, na něž jsem dostal recept od paní, tenkrát samozřejmě soušky, učitelky a které svými neodolatelnými vlastnostmi dokázaly roztrhnout velký kámen či zapálit omítku, nebo na destilační přístroj, který jsem si z ve škole naloupených chemických pomůcek sestavil a podle učebnice chemie destiloval kdejakou vůni. Jestli si správně vzpomínám, toužil jsem se po těchto zkušenostech stát výrobcem parfémů, vůně z fialek, šeříku nebo růží byla opravdu omamná. Mé pokusy ovšem skončily mnohem dříve, než jsem se stačil definitivně rozhodnout o svém budoucím povolání, s bratrancem jsme se tenkrát v osmé třídě potřebovali někomu ošklivě pomstít, a tak jsme vydestilovali… jak bych to jen… takové to… u dědy na chatě byl suchý záchod… stačilo trošku nabrat… destilát ale omylem někdo nějak vylil… tatínek mne málem dohonil… už jsem neměl destilační přístroj…   

Nechtěl jsem naší novou zahrádku podrobit jakékoli chemické nehodě, nechci tu žádný postřik, jelikož by tu při mém štěstí a neobvyklé šikovnosti, řekněme si upřímně, již nikdy nic nerostlo. Lezu po čtyřech, abych měl k přírodě blíž. Už po slabé třičtvrtěhodince jsem se stal téměř profesionálním plevelistou, mohl bych vydat knihu o tom, jak se plevelí, ostatně posuďte sami…

Každou rostlinku uchopíme až u země do ruky, nejlépe mezi palec a ukazovák, a citlivě jemným severovýchodním poškubem pod asi třiceti sedmi stupňovou elevací ji tímto mírným násilím přesvědčíme, že si na svou poslední cestu sbalí svoje kořeny a kořínky a okamžitě vypadne z míst, kam ji nikdo nezval. Ulovenou, nyní již skoro mrtvou rostlinu pohodíme za sebe na místo, kam právě sálavě pálí slunce, které se tak stane chladnokrevným spolupachatelem floristické vraždy, obdobně a bez slitování pokračujeme s další škodlivou přírodou.

Po zhruba dvou hodinách této náročné a vysoce odborné činnosti přichází správný čas na průběžné hodnocení výsledků: moje kolena to nedávají, palčivě bolí, jsou trochu placatá a zvláštně zabarvená od modřin způsobených malými kameny, pleš strašně pálí, alebrž si někdo nevzal čepici ani krém na opalování, prsty mám hnědozelené od rozmačkaných travin a zbytků hlíny zákeřně se ukrývající v kořenovém systému květeny, lopatka, se kterou „to půjde samo“, jak pravila prolhaná prodavačka v železářství, je ohnutá a její bývalé ostří tupě pozoruje způsobenou spoušť, oba vypleté čtvereční metry nejsou zrovna vhodnými exponáty na výstavu lidského umu a pokroku.

Nevím, jestli to bylo únavou nebo ze zoufalství, ale najednou jsem slyšel hlas: „Haló? Je vám dobře?“

Otevřel jsem oči a nečekaně zblízka si prohlédl šťavnatě zelený vzrostlý pýr. Podle poslintané půdy a půlky obličeje obalené hlínou jsem poznal, že jsem nejspíš na malinkou chvilku usnul. Věta: „Vy tu ale pěkně zahradničíte!“ mne dokonale probrala. Po minulém setkání s developerem u zahrádky jsem na podobná vyjádření poněkud alergický. Náhodně kolemjdoucí děda měl smůlu, že jsem byl rozespalý a neschopný rychlé a důkladnější identifikace a motyka byla po ruce…

Krátký boj byl samozřejmě nerovný, dědula proti chlapovi, hůlka proti motyce, pročež aby nedošlo ke zranění a mé další ostudě, vzdal jsem se. Normálně mi chtěl ubližovat! Jakmile jsme přestali šermovat, sympatický děda mi poradil, abych svou zahrádku raději něčím polil, „když se tak na vás dívám,“ dodal. Prý existují i nějaké granule či co, které údajně zničí plevel a ta hodná tráva zůstane.
„To víš, že jo! Hodná tráva! Srandu si ze mě dělej!“ poděkoval jsem za dobrou radu a vyplivl nějakého brouka, který si hrál na zubaře, když jsem klidně spal. Lidi jsou vůbec prevíti! Namluví vám takové pitomosti!

„Ano, slunce mých dní, jistě má nejoblíbenější…“ To byl telefonát. Postěžoval jsem si své ženě, jak ze mě chtěl ten dědula udělat úplného blba, až se budu někde ptát na granule proti plevelu. „Ano, už pro to jedu…“

Milá a sympatická paní v drogerii na náměstí k mému údivu ihned věděla, co chci koupit. Prý je to super, a že to tu kupuje mnoho lidí. „Už spoustu let,“ rýpla si. Ještě mne upozornila na návod k použití, ale to už si opravdu mohla odpustit, baba nevzhledná, nejsem přece hlupák, tohle je chemie, to není žádná legrace! Přivlekl jsem velký kýbl k domku a z vysílení dostal chuť na kávu, kterou jsem si ráno s láskou a něhou připravil do transportního kalíšku a které jsem jako skoro každý den nechal na botníku, neboť si stále ještě nedokážu zavázat tkaničky jednou rukou a někam se to položit musí. Jakmile se však vynořím z hlubin předklonu, který mi nedělá dobře, jelikož bez dechu dlouho nevydržím, a zhluboka se nadechnu, kalíšek s kávou je ztracen v zákoutích horšící se krátkodobé paměti. Možná znak veterána, pravděpodobněji alzheimera, nejspíše však blbosti. „Musíš si to dávat na zem, abys to pořád viděl,“ doporučila mi se smíchem v očích už před časem moje žena překypující škodolibostí umně maskovanou empatií. Takže mám zase prdlajs.

Sedím na zahrádce na prázdném kbelíku a čtu si návod. Proto prodavačka říkala, že mi na kapesník stačí kilovka a že osmikilové balení mi vydrží hodně dlouho, možná roky. Před posypem jsem učinil některá bezpečnostní opatření, abych nebyl u sousedů za neoblíbeného. Matně jsem si ze svých pěstitelských začátků pamatoval, že k zamezení rozšíření plevele je nutno jej připravit o jeho chloubu, tedy odstranit květy, nejlépe pak posekáním kosou nebo ti méně zruční mohou použít sekačku. Ani jedno však zatím nemám, sousedi nejsou doma, a tak si musím poradit, s tím, co mám – invenci. Nepoučený pozorovatel by si snadno mohl nesprávně myslet, že tančím s poničenými hráběmi. Já však nápaditě srážím vzrostlému plevelu jeho hlavičky, květenství a někdy i celé rostliny, když se dostanu do varu. Tančím s takovou vervou, že mnohé části svévolně přeskočily plot na jedné i druhé straně kapesníku a hladce přistávali na dávno upravené trávníky našich sousedů. Jakmile mám posekáno, sypu svinstvíčko, takže zahrádka brzy vypadá jako zaněžená… Teď už jen počkat na déšť, který zaktivizuje plevelné vyhynutí, a kapesník bude jako nový. Pak vyseju fotbalistickou trávu a naroste trávníček jedna báseň!

Déšť mnohem přišel dřív, než jsem čekal. „Kopýtka kapiček zvoní, kapky se po střeše honí…“ zní mi v uších malebná dětská písnička a myslím, že bude znít i dál. Ano, je to nečestné a nesportovní. A navíc - čím jsem starší, tím je to horší. Déšť mých vlastních slz tvoří slanou loužičku na chodbě školy, kam jsem právě doběhl a kde jsem měl být už před půl hodinou. Náš osmiletý má školní besídku. Celá jeho třída hraje na hudební nástroje a všechny děti krásně zpívají. K mému ohromnému překvapení zpívá a hraje i synek, kterého jsem vlastně do teď nikdy neslyšel zpívat, neboť je stydlivý a plachý (to bude mít po mě) a doma nám tvrdí, že podobné věci nesnáší a zásadně nedělá… Deset sekund stačilo a já mám mokré tváře i tričko a bulím jak krokodýl… Přede mnou stojí další tatínek. Otáčí se. Polévá mne stud a snažím se rychle zakrýt slzy, jsem přece chlap, no ne? „Nemáte kapesník?“ zeptal se. Bulíme dva a smrkáme do toaletního papíru, neboť kapesníky obvykle nemám, jelikož jako rocker a věkem protřelý chlap, možná už skoro veterán, nikdy nepláču…

Synku, tak tohle byl ten úplně nejlepší výlet!

P. S.: Na skutečný déšť čekám už deset dnů… Plevelu se na betonu radostně daří, kvete a nehodlá mne opustit… A nejen naši zahrádku. Soutěž o nejméně oblíbeného souseda již má svého vítěze… Děkuji za gratulace…

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Minúta po minúte: Mayová môže prísť o dôveru, v hre je koniec vlády

Mayová už konzervatívcov do riadnych volieb v roku 2022 nepovedie.

KULTÚRA

Seriálový otecko Braňo Deák: Chýba mi veľká filmová rola

Obľúbený seriálový herec nakrúca 3. sériu Oteckov.

STĹPČEK PETRA SCHUTZA

To, čo sa deje v Paríži, je cesta do pekiel

Črtá sa precedens, ktorý by si Európa mala odpustiť.


Už ste čítali?