Jak jsem omladil svou ženu aneb nevěřte fake news!

Autor: René Melichar | 12.4.2018 o 12:22 | Karma článku: 1,61 | Prečítané:  639x

Je to zvláštní doba, do které se mi podařilo bez větších úhon přežít. Kdysi dávno jsem navštěvoval, slovo „studoval“ bych si ve svém případě rozhodně netroufl použít, vysokou školu,

která se pokoušela vměstnat do mé hlavy vědění stran novinářské práce. Dnes vím, že marně… Tenkrát se o takzvaných „houksech“ a „fejk ňůz“ vědělo jen to, že se vyrábějí obvykle na apríla či na Silvestra k pobavení lidí, jelikož se dle dostupných definic jednalo o žertovné a mystifikační zprávy. Byly to úplné blbosti a člověk se jim rád zasmál. Dneska je takových věcí plný internet, jeden aby si kdejaký blábol ověřoval, není-li to nějakým nechtěným omylem pravda. Mám někdy - samozřejmě výsostně soukromý pocit, že pro pisatele takových článků je slovo „ověřit“ slovem vulgárním a přísně zapovězeným. Svůj text totiž zarputile nezmění, ani když mu v diskusích čtenáři předkládají důkazy o jeho nepravdě potažmo blbosti. To mi připomíná, že největší výprask jsem dostal jako malý kluk za lhaní. I svého synka se snažím výchovně přesvědčit, že lhaní je ohavnost, nepravost a vůbec hnus páchnoucí mou oblíbenou sádrovnou. Autorům zmíněných věcí však přesdržka obvykle nehrozí. Měla by. Na druhou stranu chápu, že jde o čtenost, sledovanost, a tak vítězí pravidlo, že taková zpráva musí nejraději někoho naštvat, musí být atraktivní, nejlépe i trošku erotická nebo strašidelná, zkrátka hlavně, aby to vyvolalo emoci. Jakoukoli. Bohužel pak kdejaký na lepu sedící rád uvěří. Sám jsem toho důkazem… „Serióznější“ zprávy zase čtenář musí brát s určitou rezervou, jelikož každé noviny, server či rozhlasová stanice někomu patří, pročež je nutno zjistit komu, aby si člověk mohl v hlavě vyrobit takové udělátko, které mu pomůže podívat se zprávě pod sukýnku, aby tušil, s jakým záměrem byla stvořena a komu má posloužit. 

Šmankote, to je zase úvod! To si případný nebohý čtenář pošmáknul! Co jsem to vlastně původně chtěl? Už vím. V přehršli informací lavinovitě na mne padajících ze všech koutů internetu, rádia a televize, jsem si pozapomněl všimnout jedné z mála, která se i po ověření blýskla označením „pravdivá“: budou velikonoce. A překvapivě skutečně, jako každý rok, kde se vzaly, tu se vzaly. Je neděle večer. Taková ta před pondělím, ve kterém v zájmu jarních tradic rád tluču popleteným proutím do své ženy a dcery. Synka se to netýká, bohužel.

Jenže letos ještě nemám pomlázku! Já na ni úplně zapomněl! Moje žena s dcerou barvily vajíčka a mně to nepřišlo divné. Synek se dožadoval polystyrenového věnečku do školy a k tomu nejlépe zelenou stužku. Nechtěl tu s nápisem Spi sladce ani Vzpomínáme a ani to mi nenapovědělo, že mi brzy bude něco chybět. Klid, nic se neděje, cestou domů z práce přece potkám několik benzínek, kde vždycky mají podobných zbytečností habaděj, a dokonce se mi do trasy vetkne i jedno „en céčko“, pro nás neznalé - nákupní centrum. A není nic snazšího než tam těsně před zavíračkou vplout s bankovkou v ruce a onu zamotanou záležitost v klidu pořídit… U první pumpy pomlázky nevedou. Co prý je to za hloupost, chtít místo benzínu něco takového… U druhé je vyprodali a určitě už od předevčerejšího rána všem zoufalcům říkají: „Teď si pán vzal poslední, ale že jsme měli nádherné pomlázky, zkuste to za rok…“ Třetí čerpačka. „Dobrý den, máte pomlázku?“ vyslovil jsem zřetelně svůj jednoduchý dotaz. Květinový koutek tu přetéká čerstvými květinami, což ve mně povzbudilo hřejivou naději. Ovšem paní za pultem zřejmě nepovzbudí vůbec nic. Myje kávovar. Pomalu. Rozhlížím se. Mají tu spoustu druhů nápojů včetně alkoholických, tedy pro řidiče vyloženě osvěžujících, všemožné jídlo, motorový olej, žárovky, stěrače, dámské vložky, šťourátka do uší, domácí vajíčka, farmářský jogurt řeckého typu, nabíječky na telefon, vitamín Cé a pornočasopis. Snad se zbloudilé fotony neodrazily ve správném úhlu od povrchu mnou hledané spleteniny, ale šlehavý symbol jara se na mé sítnici nezobrazuje, možná se - stejně jako já pro obsluhu - stal neviditelným. „Máte pomlázku?“ volím naléhavý tón a mávám oběma rukama nad hlavou, abych jemně upozornil na svou přítomnost. Paní myje kávovar. Já vím, že se to nedělá, ale situace pro mne začala být malinko zoufalá, neboť mojí ženě reálně hrozí, že zítra bude o něco sušší než loni, a to přeci nemohu dopustit, pročež jsem zaklepal na pult. Mimochodem, jsem přesvědčený o tom, že zprávy o předání svěžesti, pružnosti, síly a zdraví z mladého jarního prutu směrem k pozadí ženy jsou parádním příkladem fake news či hoaxu. Česky řečeno – je to blbost. Určitě. Možná kdyby to holky snědly, tak snad, ale takhle? Že by nějak fyzikálně? Ale nemám odvahu zpochybňovat tradici a navíc emoce velí: „Co kdyby?“, jelikož co bych pak dělal s uschlou ženou - křížalou?

„Baf!“ zakřičel jsem. Mnou způsobené mechanické vlnění hmotných částic, v našem případě vzduchu, dorazilo až k nejmenším kůstkám těla paní u kávovaru, což způsobilo poměrně rychlý sled na sebe navazujících událostí: lek, cuk, křik: „Ven!“, běh pryč, mám prd.

Deset minut před devátou večer hraji na jistotu, vplouvám s bankovkou v ruce do ohromného nákupáku a už u vstupních dveří je mi jasno. „Třeba ji seženeme ještě jinde,“ prosebným tónem zkouší přesvědčit slečna svého zřejmě milého, „přece ti neuschnu…“ Milý se tváří jako já, když mám hlad, tedy velmi nemile, evidentně je mu její neomlazení úplně fuk a určitě už nikam jít nechce, jelikož si chtěl doma u fotbalu otevřít vychlazenou desítku. Pro jistotu jsem oběhl místní květinářství i útroby ochoďáku, ale nikde nic. Ani volně ložené proutky nikde nemají, že bych si upletl nástroj jara sám vlastním umem a šikovností (fake news).

Jsem smutný. Nedával jsem pozor, pořád pracoval a teď budu mít doma ženu soušku. Vyrážím jejím autem pomalu domů. To mé se ještě léčí v servisu, podle již dvouměsíční doby opravy z něho jednou budu mít úplně nové pendolino, ale to je teď jedno. Vrbové proutky. Vrba. Na vrbě vodník. U vody! No jasně! Zajedu u nás k Labi a vhodný proutek snad poznám i potmě, no ne? Někdy se přání plní nezvykle rychle. Nedaleko parkoviště centra je takový malinkatý rybníček nebo spíš mokřinka. Nenápadně jsem couvl do roští a plížím se jako kočka (fake news), abych si naloupil pár proutků. Jsou akorát dlouhé a fantasticky rovné, mám já to štěstí! Nedočkavě zkouším vyrobit pomlázku hned na místě, jelikož co kdyby se nějaký jarní nezbeda i přes nejopatrnější odborné zacházení omylem znehodnotil? Je to vůbec vrba?! Celé se to přesně ve dvacet jedna dvacet sedm polámalo.

Zlomený, nešťastný a trochu i vzteklý cestuji domů. Co na to poví moje budoucí křížala? Jako bych ji slyšel: „A čím omladím já tebe? Suchej už jsi dost…“ Těsně před tím, než jsem málem přejel koloběžkáře, jsem si všiml dodávky u silnice a vedle ní… ANO! - to je souhlas, nikoli tamto „jiné“ Ano, tak snad raději - Jupííí! Pomlázky!

V pondělí brzy ráno jsem radostně a vesele omladil svou sotva probuzenou ženu, která to sice nepotřebuje, ale co kdyby, že ano, zub času je prevít. „Tak si to vyluxuj, podívej se, co z toho padá!“ poděkovala mi úklidofilně a ukázala na postel plnou všelijakých nepatřičných kousíčků nepořádku vzniklého při „Hody hody doprovody“. Dceru jsem rovněž poctil návštěvou pomlázky, ale tu ne kvůli omlazení, spíš aby věděla, zač je toho loket, tu ať si časem líská někdo jiný, neboť já bych její omlazením prodlouženou pubertu nemusel přežít. Synek, když spatřil můj nezvykle radostný výraz v obličeji, šel také hodovat. Nežádoucí účinky koledy jsem ale vyluxovat musel já. A dostal za to nádhernou knížku, kdežto mně se řeklo: „Vajíčko máš v lednici“?! Neměl bych si to vzít osobně? Chtěl jsem v nejbližším možném termínu předat svou ženu její mamince k drobnému doladění, ale bylo mi tchýní neúřední cestou sděleno, že na reklamace nebere zřetel, jelikož záruční doba na dítě není žádným zákonem stanovena. Po prohlášení: „Jaká matka, taková dcera“ se mnou nehovoří ani jedna.

O několik dní později. Mám vážnou obavu, jestli jsem to s tím omlazováním krapet nepřepískl. Moje žena se mi vymkla kontrole, pod kterou stejně nikdy nebyla. „Musíme vymalovat byt,“ prohlásila stroze. Hodláme totiž v dohledné době opustit městské bydlení, a tak někteří členové naší rodiny shánějí informace o tom, jak se v takové chvíli jedná s městem a jak má opouštěné bydlo při vracení vypadat. Tuhle dostala zadarmo od kamarádky, prý to v našem městě tak chodí. Jasně. Jedna paní povídala… Jenže zprávy vzbuzující emoci bývají k uvěření. Máme vymalovat. Když jsme chtěli před mnoha lety novou vanu, neměli jsme nárok. Když jsme kdykoli cokoli chtěli, nikdy nic nešlo. Navíc vrácené byty prý projdou vždycky a bez výjimky rekonstrukcí. Si z nás dělají srandu?! Taková zbytečnost! Taková buzerace! Musím se přiznat, že mě to navztekalo. Ale ne tak jako mou milovanou…

„Jdeme malovat!“ oznámila minulou středu večer moje mladá žena. Zvedl jsem se, že půjdu tedy pro kbelík a váleček a nějakou tu bílou barvu, neboť oni určitě mysleli vybílit. „Nikam!“ dostal jsem jasný pokyn, načež moje drahá žena úkliďák rozdala dětem barvičky a štětce: „Řekli vymalovat, neřekli jak!“ Neměl jsem tohle říct já?! Není taková rebélie hodna spíš mne? Moje žena se nezdá…

Dvě vyděšené děti stojí u zdi a malují. No, děti. Osmiletý a šestnáctka. Dřív by jim za něco takového hrozil nejvyšší dostupný trest a teď? Nepoznávají svou maminku! Obě děti nezvyklé dělat nepořádek natož kreslit na zeď nakreslily každé malou asi deseticentimetrovou malůvku někam do výšky kolen dospělého člověka. Musím uznat, že takhle malují lépe než na papír. Žena ale není spokojená.

O několik dní později. Je noc. Půl hodiny po půlnoci. Děti spí nebo to alespoň úspěšně předstírají a já slastně podřimuji u zbytečně puštěné televize. Když v nestřeženou chvíli pootevřu oko, neboť se mi zdálo, že na mne někdo z velké blízkosti kouká, leknu se a spatřím před sebou barvičky. A tak jsme se se ženou rozmáchli… „Jsem si říkala, co to v noci na tý chodbě děláte, když na sex už jste starý, ale tohle jsem fakt nečekala,“ ohodnotila náš um hnusným hoaxem naše šestnáctka. Mám rád chvilky se svou ženou, kdy pácháme nepravosti! Snažil jsem se, moje veletlustá moucha s obříma očima zakryla půlku zdi. Nic jiného nakreslit neumím, tedy ještě šneka, ale na toho mi na příště zbyla ještě protější stěna. Druhou půlku zdi s mladickou vervou zmalovala moje nestárnoucí žena.

Vůbec nevím, co mne to včera popadlo, možná jsem měl v práci příliš mnoho kávy, snad radostná jarní jízda na motocyklu, nevím. Vzal jsem do ruky telefon a zavolal. „Proč byste to, proboha, malovali, když to budeme celé předělávat?!“ ptá se mě paní z úřadu… Jejda!  

Fakt jsem to musel přehnat! Kam to ještě půjde? Moje žena… z jakých proutků ta pomlázka, šmankote, byla?! A já tupec to považoval za pověru, zvyk, vlastně hloupost! Začínám se bát. Dneska jsem přišel domů a synek mi ukazuje nové autíčko, které si za ušetřené peníze koupil. Modré s puntíky a ve tvaru nějakého podivného zvířátka nebo co, ale to není důležité. Co jsem to natropil? Moje usměvavá žena se zářícíma očima povídá: „A měli tam autíčko, které vypadá jako růžový záchod s kytičkami! Já ho potřebuju!“ Jejda!

Čekají mne, jak se zdá, napínavé chvilky. Ale ještě než si začne moje hebká žena hrát s autíčky a panenkami, co nejdřív musím zkusit aplikovat opačný proces – staření, což je dle dostupných informací ideální pověsit to na hák do průvanu při teplotě nula až dva stupně celsia, jen aby se mi zpátky vrátilo moje drahé a milované ooo - obstarožní ovanulé ovoce, na které jsem léta zvyklý (Jejda! To bude bolet, až si to žena přečte!).

A pak nevěřte pověrám, fejkům a houksům! Jeden aby si kdejaký blábol ověřoval, není-li to nějakým nechtěným omylem pravda!

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Minúta po minúte: Mayová môže prísť o dôveru, v hre je koniec vlády

Mayová už konzervatívcov do riadnych volieb v roku 2022 nepovedie.

KULTÚRA

Seriálový otecko Braňo Deák: Chýba mi veľká filmová rola

Obľúbený seriálový herec nakrúca 3. sériu Oteckov.

STĹPČEK PETRA SCHUTZA

To, čo sa deje v Paríži, je cesta do pekiel

Črtá sa precedens, ktorý by si Európa mala odpustiť.


Už ste čítali?